Zdeňka Šíp Staňková je zakladatelkou projektu Děti jsou taky lidi. Sama o sobě říká, že žije (nejen se svými třemi dětmi) unschooling, worldschooling, sebeřízené vzdělávání, svobodu, dobrovolnost a vztahy naplněné respektem a úctou. Aktivně se snaží o osvětu v oblasti práv dětí a rodičů nejen ve vzdělávání. Že vám některá slova nic neříkají? Pak pokračujte ve čtení, protože právě Zdeňka o nich má rozhodně co říct.
Podílela se na rozvoji iniciativy SvobodaUčení.cz a vzniku dokumentárního filmu Svobodné děti, právě jí vychází kniha Děti jsou taky lidi, která popisuje traumata spojená s výchovou.
Za vším hledej trauma
Zdeňka se kromě unschoolingu v poslední době hodně zabývá traumaty z dětství. Jak sama říká, všechno souvisí se vším a nakonec to do sebe zapadne jako kousky puzzle. “Jakmile člověk začne přemýšlet o svobodě pro sebe, nebo pro svoje děti. U mě to začalo právě vzděláváním, protože jsem měla pocit, že největší trauma z dětství si nesu právě ze školy. Když se narodil nejstarší syn, chodil do školky, potom do školy a já viděla, co to s ním dělá. Začalo to otevírat moje staré rány. Proto si myslím, že výchova a vzdělávání nejsou oddělená témata. Je to celý náš život a určitá svoboda, úcta, nenásilí a respekt. Já netvrdím, že si každé dítě ze školy odnese trauma. Jde tam o kontext. Pokud je dítě v rodině přijímáno, tak ho něco takového nemusí úplně zlomit.”
Evokuje ve vás unschooling pocit, že děti, které nechodí do školy a nemají ani domácí vzdělávání, se vlastně vůbec neučí? ,,Unschooling je pro mě život. Je to stejné, jako když se narodí miminko. Žijeme s ním, podporujeme ho, tvoříme mu bezpečné prostředí, aby se mohlo rozvíjet, zkoumat svět, vyrážet na svoje první průzkumy a zase se vracet. A přesně ten samý proces pokračuje dál. Neexistuje důvod, proč by tam měl být předěl. My tu máme povinnou školní docházku, která funguje 150 let, ale byla vymyšlena z úplně jiných důvodů,” popisuje Zdeňka svůj postoj.
Jaké vzdělávání je to správné?
Vzdělávání je v posledních letech velmi kontroverzní téma. Existují zarytí příznivci klasického školství, na druhé straně se objevuje apel na alternativní vzdělávání. “V každém systému, v jakékoli škole bude zákonitě nějaká skupina, které to nebude vyhovovat a bude se proti tomu bouřit. Tak proč je nenechat, aby si zakládali školy, které jim vyhovují, aby se nemuseli účastnit systému, se kterým nesouhlasí?” Ohledně přístupu ke vzdělávání přibývá stále více diskuzí, a to z obou stran. Zdaleka ne jen od zastánců tradičního vzdělávání. “Všichni, kdo chceme nějaké alternativy, si vymýšlíme dokonalé systémy, dokonalé školy a spousta z nás si myslí, že takový způsob je dokonalý pro všechny. A to si myslím, že je největší problém nejen školství, ale všeho, co je povinné pro všechny lidi. Nic není vhodné pro všechny lidi. Snad kromě bezpodmínečného přijetí a bezpodmínečné lásky.”
“Je pro nás důležitější svoboda jednotlivce, nebo blaho celku? Má vůbec někdo právo určovat jiným lidem, co se mají učit, kdy se to mají učit. Pro mě je nemorální, aby někdo druhým určoval, jakým způsobem má žít, natož proti jeho vůli. Dítě není malý dospělý. Dítě je dítě, které má potřeby výrazně silnější. Ale jeho integrita je pro mě naprosto zásadní. Nemyslím si, že já, ani nikdo jiný, má právo někomu cokoliv určovat.”
Má učitel zůstat, nebo odejít? Rozhodněte sami
Unschooling je v mnoha místech světa legální životní styl. Ať už je to USA, Francie nebo například Anglie. Fungování škol, které vznikají na principech svobodného vzdělávání, je však pro mnohé naprosto nepředstavitelné. Děti nemají rozvrh, učí se, co chtějí a kdy chtějí, rozhodují o pravidlech, která ve škole panují. “Například ve školách typu Sudbury Valley na konci každého roku děti rozhodují o tom, kdo z dospělých zaměstnanců zůstane i na další školní rok. Ráda bych viděla, jak by takové hlasování vypadalo v českých školách.”
V České republice podobné školy také vznikají. “Ať si státní školství funguje tak, jak chce. Ať ho lidé využívají, když jsou s ním spokojení. Ale ať těm, kteří to tak nemají, umožní se ho neúčastnit. V ideálním případě by to mělo být na dobrovolné bázi. Sice u nás existují svobodné školy, různé alternativní, ale i ty musí splňovat podmínky, které stát určí. Musí dodržovat RVP, fungovat podle školského zákona, stát určuje výši platů, a to ve všech případech.” Už to samo o sobě vylučuje princip unschoolingu.
Neexistuje nic, co by dítě nemohlo dělat
Mnoho argumentů směřuje k pochybnostem o uplatnění takových dětí v dospělém životě. Příběhů těch, kteří si unschoolingem prošly, jsou tisíce. Drtivá většina se shoduje v několika aspektech. Tito lidé jsou samostatnější, zdravě sebevědomí, jsou to často inovátoři, kteří většinou nejdou do klasického zaměstnání, ale postaví podnikání na tom, co je baví. “Nemyslím si, že jakmile by se to uvolnilo, byli by všichni takoví. Každý je jiný a tím pádem každému vyhovuje něco úplně jiného. Je důležité se umět neztratit a učit se celý život. Neexistuje nic, co by dítě nemohlo dělat. I když jsou to státem regulovaná povolání, které vyžadují studium konkrétní střední nebo vysoké školy, tak když chtějí, dokážou to. Pokud jim to bude stát za to, aby všechno z toho podstoupili.”
Unschooling rozhodně neznamená, že se děti neučí nic, co by se učily v běžné škole. Možná k tomu dojdou později, ale klidně naopak i dříve, některé věci, které považují za nedůležité, vynechají, ale naopak mají mnohem hlubší znalosti v oblastech, pro které se nadchnou. Aby se dostali i k tématům, která by je sama nenapadla, je na místě zajistit dětem opravdu podnětné prostředí, hovořit s nimi a naučit se je skutečně poslouchat.
“Komunikace je hlavní prostředek, díky kterému spolu fungujeme. Když se děti o něco zajímají, můžu jim dát prostředky k tomu, aby se v tom rozvíjely. Můžu jim nabídnout všechno, co o tom sama vím, ale i to, co nevím. Právě díky komunikaci ví, co stojí za dosažením jejich cílů a samy se rozhodnou, jestli to podstoupí, nebo ne. A zdaleka nemusíme být omezení jen školami v ČR, můžou odjet do zahraničí. Z praxe vidím, jak obrovský rozdíl je mezi dětmi, které chodí do školy a unschoolery. První skupina jde postupně institucemi, zatímco unschooler má nejdřív plán a teprve potom hledá cesty, jak ho dosáhnout. Děti tímhle způsobem neztratí svoji vnitřní motivaci. O tom mimochodem krásně mluví psycholožka Jana Nováčková.”
Námi zažité vzorce jsou velmi silné. Přirozeně předpokládáme, že právě škole vděčíme za to, co umíme a naopak. Většina z těch, kteří v české společnosti zvolí tento směr, se bude potýkat hlavně sama se sebou. “Nejdůležitější je ujasnit si v sobě svoje hodnoty. To samozřejmě neplatí jen u unschoolingu. Největší díl práce spočívá na rodičích. Děti budou v pohodě, o tom nepochybuju. Ale velká většina rodičů nevydrží. Když je dítěti třeba 10, začnou srovnávat. A překonat tohle období je pro spoustu lidí těžké. Tak přijde obrat. Začnou děti učit, začnou je najednou do něčeho nutit. A dítě to přirozeně nechápe.”
Je úplně v pořádku chtít kombinovat přístupy a převzít z každého to, co konkrétní rodině vyhovuje. Protože vždycky půjde o trochu něco jiného. Důležité je hlavně to, aby se v tom všichni zúčastnění cítili dobře a hlavně jistě.
Jaký druh vzdělávání podporujete? A jak se stavíte k unschoolingu?
Foto: se souhlasem Zdeňky Šíp Staňkové
Zdroj: Zdeňka Šíp Staňková
Autorka: Alena Teclová
Ano kombinace obou způsobů mi sedí asi nejvíc. U mladší dcery budu určitě ptreferovat unschooling – zatím jsem ve fázi objevování tohoto směru, ale ještě mám rok, abych “nasbírala” všechny potřebné informace 🙂
Zajímala by mě jedna věc: Myslela jsem si celou dobu, že podle toho, jak paní Šíp Staňková vystupuje a předává skvělé rady, je zkušenou psycholožkou. Ale k jejímu vzdělání jsem nenašla žádný relevantní vyjádření. V rozhovorech někdy uvádí, že studovala na UK či UHK, kterou ale opustila proto, že výuka neodpovídala jejím představám nebo tak nějak. Tak jsem jen prostě zvědavá 🙂 Jaký obor tedy vystudovala na UK?
Asi kombinace obou způsobů vzdělávání, preferuji vždy právo volby.
Přesně tak, to i já 🙂