„Ženy vnímají jinak, vidí v souvislostech, mají rozvinutější sociální cítění. A nejdou do toho s tím, že je to boj,“ říká Jaroslava Pokorná Jermanová, 1. místopředsedkyně Poslanecké sněmovny PČR a nově zvolená hejtmanka Středočeského kraje, která by ráda viděla v řadách politiků více žen.
Jaká pozitiva by to mohlo přinést? Jak je to s ideály, sebevědomím žen, dá se zvládnout kariéra a rodina a proč se toho nebát? O neklidné politické situaci doma i v zahraničí, o vztazích mužů a žen, ale i o potřebě humoru a sebereflexe, bez níž se neobejdete, pokud si chcete i v politice zachovat zdravý rozum. O tom všem jsme si povídaly v příjemném a otevřeném rozhovoru ve sněmovně, kterou Jaroslava P. Jermanová brzy vymění za post hejtmanky.
Jak těžké je prosadit se v převážně mužském světě politiky? Je třeba se přizpůsobit, být dravá, nebo pomáhají i ženské zbraně?
Jdete k jádru věci. (smích) Není to tak, že se to nedá přežít, dá se to přežít. Musíte bojovat sama se sebou. Protože, pokud nejste úplně ošklivá a nejste nějak extrémně inteligentní, nebudete ohromovat inteligencí ve smyslu technických záležitostí, tak musíte bojovat s tím, že jste u většiny mužů zařazená: hezká, hloupá. V tom je to těžké. Než je přesvědčíte, musíte jít někdy až na hranu, být i nepříjemná, abyste si vymezila prostor. Mužský svět je prostě jiný.
Je tedy třeba do toho světa proniknout a naučit se s ním zacházet…
Je potřeba se naučit ovládat, mít ten poker face a tím mužským způsobem se vymezit, tedy i bouchnout do stolu. Je třeba je oslovit tak, aby vám rozuměli. Pokud je oslovíte ženským způsobem, nebudou vás vnímat, dokud neuděláte ten velký vykřičník, tak pozor, takhle ne. Pak už můžete pracovat normálně dál, nemusíte se přetvařovat. Ale to prvotní nastavení je asi těžší.
Pokud by bylo v politice více žen, byl tam více zastoupen i ženský prvek, bylo by to vzájemné vnímání lepší?
Já si myslím, že ano. Je to takový, promiňte ten výraz, stádozní efekt. Pokud je tam více mužů, a to tady opravdu výrazně je, tak tam fungují ty jejich pravidla. Je to jejich svět, jejich způsob komunikace. Když tam bude žen víc, tak už se naředí i způsob chování, ženská stránka se více projeví a pak je samozřejmě i atmosféra jiná.
Jak se vám vedla koaliční jednání po vítězství v krajských volbách?
Byla to obrovská škola, protože tlak byl neuvěřitelný ze všech stran, ať už to byla média, koaliční partneři, nebo protivníci, ale i spolustraníci, kteří ten tlak vyvíjeli, aniž by si to uvědomovali. A hlavně ten pocit zodpovědnosti byl obrovský. Když jste první na pásce, tak víte, že vám lidé dali přes 20 procent. Je to obrovská skupina a ten závazek je velký. Jednání nebyla jednoduchá, ale když jsme se dostali za kritické chvíle a došlo na pragmatickou stránku, co se týče koaličního vyjednávání smlouvy, tak už to bylo dobré. Je pravda, že jsem tam byla zpočátku jediná žena, ale úplně jsem to tak nevnímala. Bylo to velmi náročné, chtělo to pevné nervy, a jak já říkám, hlavně se z toho nezbláznit.
Dokážete po takovém tlaku a napětí relaxovat, nějak vypnout, nebo si to nesete s sebou a myslíte na to?
Ono úplně nejde vypnout. Domluvíte koalici, než to podepíšete, tak je stres, aby někdo nezačal domlouvat ještě někde jinde. Musíte pracovat se všemi stranami a nejde vypnout telefon, jít domů… já jsem telefonovala třeba i v jednu v noci, to byl jeden telefon za druhým. Ale je pravda, že postupně to utichalo, najednou jsem si říkala: On mi nikdo nevolá, co se děje? Aha, už je vše vyřešené, je klid. Pak zajedete zpátky do pracovních kolejí, teď je k tomu navíc i příprava kraje, takže, ještě jsem nevypnula.
Ale víte, že je nutné, někdy i zvolnit a relaxovat, dobít energii…
Já se tak trochu upínám právě k Vánocům, budu se snažit vzít mezi svátky dovolenou, i když na kraj asi na den dva pojedu, ale už to nebude ve stresu. Připravím si své věci na leden, ale plánuji, že vypnu a budu odpočívat. Vím, že to dlouhodobě nejde jet naplno. A také rodina si to zaslouží, protože ten stres jsem neměla jen já, ale měli ho i oba dva – syn i manžel. Protože byli zvenčí, tak na ně ten stres možná působil ještě víc.
Máte dostatečnou podporu od partnera? Často, když je žena na kariérním postu výš, tak to muž špatně snáší…
Mám. V tom je můj partner možná výjimečný, že já tu podporu od něj mám. Je to člověk, který dokáže říct: Já jsem na tebe pyšnej, žes to vyhrála, žes to dala. Na druhou stranu vím, že se o mě hrozně bojí, nicméně mě podporuje. Nemá problém s tím, že přijde domů a není nakoupeno. Tak prostě nakoupí, když ví, že přijedu domů pozdě… V tom je ideální.
Neobávala jste se do světa vysoké politiky vstoupit? Nebo bylo vaše působení v komunální politice dobrou školou a přípravou a pomohlo vám v rozhodnutí jít dál?
Musím říct, že komunál je velmi náročný. Na malé obci vás všichni pozorují, hodnotí, vše vám dávají za zlé, neváhají v sobotu, v neděli zazvonit, že jim nefunguje odpad… Jste konfrontována každý den, takže ten tlak je tam také. Přiznám se, že jsem neřešila, že jdu do vrcholné politiky, měla jsem před sebou nějaký cíl, úkol, za kterým jsem šla. Na druhou stranu, kdybych říkala, že jsem neměla strach, tak bych lhala. Strach mám i teď, obavu, aby vše klaplo. Vím, že mám výborný tým, vím, co dokážu já. Ale jsou i situace, které neovlivníte. Sebereflexe a pocit nejistoty tam je, ale na druhou stranu mě to i nabuzuje, že dělám víc a intenzivněji.
Jak vypadá váš běžný den ve sněmovně – jako místopředsedkyně Poslanecké sněmovny? A nakolik se váš život změní v roli hejtmanky STČ kraje?
Je rozdíl, jestli běží, nebo neběží schůze. Když běží, ráno přijedu autem do sněmovny a řídím schůzi podle rozpisu. Vedle této funkce jsem i poslanec, takže hlasuji, ale jsem také zástupce pana předsedy Hamáčka, takže přijímám velvyslance, delegace, různé návštěvy… Vracím se domů někdy kolem osmé, deváté a to už je člověk opravdu vysílený. Když schůze není, tak je to trošku volnější, nemusím hlídat sněmovnu, poslouchat, co se děje, ale můžu si v klidu naplánovat čas. Jedu do regionu, schůzky vyřizuji dle plánu, někdy odjedu domů v sedm, ale jindy i v deset, protože jsou společenské povinnosti, které k tomu patří.
V roli hejtmanky bude rozdíl v tom, že je to komunální práce, je tam větší sepětí s praktickým životem, nebude to až takové politické dohadování se. Byť jsme tam v koalici, jsme dohodnuti na svých cílech, každý máme nějaký úkol a jde o to, abychom je průběžně plnili a nastavovali si další. Bude to mít pevnější řád. Pravidelně se budou konat rady, zastupitelstva, porady atd.
Těšíte se? Nebude se vám stýskat po sněmovně?
Těším moc, trošku se mi po sněmovně stýskat bude, protože za ty tři roky tu samozřejmě mám vazby, práce je to úžasná, zajímavá, ale kraj je prostě víc operativní, je to víc exekutiva, takže se na kraj těším.
A je asi i blíž lidem, je za vámi vidět dříve nějaký jasný výsledek…
Ano, přiznám se, že se těším, až budu jezdit do regionů. To je určitě jedna z věcí, která mě tam táhne. Ale i po sněmovně se mi stýskat bude. Nicméně, je to kousek, tak se i do sněmovny občas podívám.
K řízení kraje je potřeba dobře fungující tým spolupracovníků. Máte ve svém týmu i dostatek žen, které vám mohou být oporou?
Máme dost žen v zastupitelstvu, z 16 zastupitelů je asi 6 žen, z toho jedna bude uvolněná radní, s tou budu ve styku pořád, jedna je uvolněná předsedkyně regionálního výboru a máme další předsedkyně výboru, které jsou neuvolněné, takže ženy tam jsou. Náš koaliční partner TOP 09 tam má také ženu, ostatní jsou muži.
Angažujete se v genderové politice, ráda byste přilákala a následně prosadila více žen do vrcholné politiky, daří se vám ženy přesvědčit, aby do toho šly?
Nejlépe je přesvědčíte příkladem. A v našem hnutí bylo i dost žen kandidátek na post hejmanky kraje. A když do toho budu počítat i paní primátorku, která je v podstatě také hejtmanka, tak hnutí ANO má dost žen ve vysoké politice. Takže myslím, že se to daří, jsou to postupné kroky, ale radost z toho určitě mám.
Myslíte si, že se sebevědomí žen v naší společnosti obecně zvyšuje? Proč si ženy často nevěří, přestože mají vizi i chuť něco změnit, ale okolí je často nepodporuje, naopak je zrazuje…
Myslím, že sebevědomí žen je věc, na které musíme ještě hodně zapracovat. Tam máme dluh samy vůči sobě, ženy vůči ženám. Protože jestli vás někdo umí „sejmout“ a odradit vás, tak jsou to většinou ženy. Tady ta ženská solidarita není dostatečná. A pokud má žena ambici, je to často vnímáno, jako něco špatného. Když jí má muž, je to naprosto v pořádku. Společnost i mediální svět se stále dívá velmi rozdílně na ženu a muže s ambicemi. I pohled novináře na politika je úplně jiný v případě ženy a muže. U vás řeší otázky, jak budete zvládat rodinu, jak se oblékáte, jaký máte soukromý život, ale u muže to nikdo neřeší.
Na závažné otázky politické, zahraniční se ptají většinou mužů, když se ptají na věci sociální, rodinné, tak se ptají většinou žen. A já se ptám proč? Vadí mi, že u ženy se řeší věci více v osobní rovině, než na té profesionální. Už historicky se k profesní roli ženy přistupuje s despektem. A to je dluh, který je třeba napravit. A to je ještě dlouhá cesta.
Pokud se sejde více žen pohromadě, panuje mezi nimi solidarita, nebo rivalita?
V otázce solidarity žen je také ještě co dohánět. Není zcela běžné, že žena ženu podpoří… Ale stává se to.
V byznysu je spoustu skvělých úspěšných manažerek, soukromých podnikatelek, já se s nimi scházím a vždy jsou ta setkání pro mě obrovským dobitím energie, tady solidarita funguje.
Na komunální úrovni se ženy v politice prosazují více…
A tam drží i pohromadě. Když jsem byla starostkou, konala se pravidelná setkání starostek a bylo to pokaždé úžasné setkání. Tam nikdo nikomu nezáviděl, nebyl tam pocit konkurence, ale naopak jsme si vzájemně pomáhaly. A tento postoj by bylo třeba přenést i na vrchní posty politiky, teprve pak se něco změní.
Ženy jsou emočně nastavené jinak než muži. Neříkám lépe, ale jinak, a jsou schopné se dohodnout. Ego tam nehraje až tak významnou roli. Může tam hrát roli závist a podobně, ale jsme obecně zvyklé být konstruktivnější v jednáních. Volíme tu nejkratší cestu. Nevymýšlíme konstrukce a vazby, kdo co komu. V tom jsme přímější a to nám v politice tady nahoře chybí.
Situace v politice je dnes velmi dramatická a plná zvratů. I idealistický politik musí manévrovat v prostoru jednání vládnoucích stran a mocenských bojů… Sáhla jste si někdy i na dno?
To víte, že ano. Mám nějaké své cíle a vize a při rozhovoru mi jedna novinářka s takovým despektem povídá: „Vy jste ale idealistka.“ Ale jestliže jdete do politiky a nemáte žádné ideály ani vize, tak tam nemáte co dělat. A pokud mě považují za idealistku, jsem ráda, protože se nechci nechat zlomit prostředím, ve kterém se pohybuji, být bez ideálů, být pesimista. Taková nejsem a měnit se v tomto smyslu nechci. A když narazíte, tak se musíte zastavit a říct si, aha, tudy cesta nevede, musí se najít jiná. Pokud vás v diskuzi někdo nepřesvědčí argumenty, že ta vaše cesta je špatná, nevidím důvod nehledat možnost, jak svého cíle dosáhnout.
Byla by to i vaše výzva pro ženy, nebojte se, běžte do toho a neztrácejte své ideály?
Každopádně. Za poslední roky se genderové vnímání, hlavně na mezinárodní úrovni, hodně posunulo, už to není úplně sprosté slovo. Když jsem před třemi lety začínala, tak se tam o tom opatrně mluvilo, a když jsem byla v New Yorku a vystupovala v OSN v panelu udržitelného rozvoje, tak role žen v politice byla jedno z důležitých témat. Ženy vnímají jinak, vidí v souvislostech, mají rozvinutější sociální cítění. A nejdou do toho s tím, že to je boj. Můžu mít samozřejmě jiné ideály a názory, než někdo jiný, a tam se můžeme střetnout. Neodsoudím ho, konfrontuji ho a diskutujeme o tom, navzájem se neurážíme. A to prostě vymizelo. Politika je přece umění kompromisu. To umění se úplně vytratilo, když se díváte na jednání sněmovny, všemožné politické debaty, v rámci politické korektnosti se už i lže. To je špatně a ženy by se ideálů a změn neměly vzdávat. A není to zas tak k nepřežití, jak to možná zvenku vypadá. Pořád jsou tu i normální lidé, pořád se máte s kým bavit. Ženy by do toho určitě měly jít!
Asi je třeba mít určitý nadhled a také smysl pro humor. V některých těžkých chvílích se tomu raději zasmát, protože to je možná lepší lék, než se v tom utápět…
Je to i umění zasmát se sám sobě. Říci si, že se z toho, co se kolem nás odehrává, nezblázním, že nejde o život. Svět je složitý, věci jsou vážné a mají dopad na mnoho let dopředu, na druhou stranu, kdybychom si vše připustili, tak se zblázníme. Nejdůležitější je, že jsme zdraví. Politika je hra a je třeba ji někdy jako hru i brát. Někdy se to nedaří, protože bývá i velmi osobní. Ale je třeba se některými informacemi nezabývat, vědět o nich, ale řešit je, až na ně přijde čas.
Protože když je toho moc, má pak člověk pocit, že to všechno zvládnout nejde…
Sledujete dánský seriál Vláda? Je velmi realistický, jak se vám líbí?
Dívala jsem se, ale už na to není čas. Ráda jsem sledovala americký seriál Viceprezidentka, který je satirický, natočený hodně s nadsázkou. A stejné typy lidí kolem sebe vidím také. Dánská série Vláda je víc k zamyšlení. Viceprezidentka je opravdu oddychová a jsou situace, kdy se v tom i já sama poznám. A říkám si, vidíš, co tady vyvádíš… To zrcadlo je vždy dobré.
Seriál Vláda sledovala prý i Hillary Clintonová, jak vnímáte volbu Donalda Trumpa?
Musím říct, že jsem byla poměrně překvapená, doufala jsem v její vítězství, už z toho hlediska, že je to žena. Že Spojené státy budou mít v čele ženu. Navíc ona je velká bojovnice za ženy. Má i svůj fond, z kterého sponzoruje různé aktivity v tomto směru. Já jsem ho navštívila, když jsem byla ve Spojených státech. Myslím, že je velmi zkušená jako ministryně zahraničních věcí a nechápu v tuto chvíli Ameriku, že naskočila na tón Donalda Trumpa. Obávám se, že je to další z kroků, který svět změní, podobně jako Brexit. Tohle je jen další z kroků, který znamená i pro nás Evropany, že musíme něco dělat.
Politická situace ve světě, v Evropě i doma u nás je nyní velmi neklidná, společnost je rozdělená, plná změn. Jak myslíte, že vše ustojíme? Poučíme se, je to šance odrazit se a jít dál?
Myslím, že je to období změn. Mnohé zavedené politické strany požadavek té změny nevnímají. Místo toho, aby se zastavily a pochopily, že je třeba dělat něco jinak, tak se zabrzdí, zastaví a jdou proti. Ale společnost střet nechce. Chce změny, ale chce je mírovou cestou. Předpokládá, že my se domluvíme, ale v téhle fázi je to velmi těžké.
A co se týče Evropy, Evropská unie je v téhle chvíli socialistická, je to systém přerozdělování, který není dobrý. Období změn je tady, vznikají nová hnutí, získávají na síle a dostávají se k moci. Nejen v České republice, ale i v Itálii, ve Francii, v severských státech… Teď jde jen o to, aby to byla rozumná hnutí. Aby to nebyly strany pravicově extremistické. A je na nás ostatních, abychom našli tu cestu možné komunikace a spolupráce se stávajícími stranami, abychom tomuto zabránili. To, čeho se bojím, je pravicový extremismus. Extremismus obecně.
A bohužel mnoho lidí na jednoduchá řešení slyší…
Nedivme se jim, napětí tu je, změny jsou a oni se bojí. Chtějí od politiků řešení a my nejsme schopni se v těch zásadních věcech shodnout. Tak pak lidé naslouchají tomu, kdo říká, že to bude jednoduché. Ale nikdo už nezkoumá, že k tomu, aby to udělali, už nemají mandát, že tento krok znamená tisíc dalších kroků, které je třeba udělat. A pod rouškou demokracie mohou způsobit mnohé a mnohé problémy. Takže to je trochu naše chyba a myslím si, že je načase, aby se s tím něco začalo dít.
Je to za pět minut dvanáct…
Nebo minuta po dvanácté. Ale naděje umírá poslední. Pořád jsem v tomto optimista a myslím, že je důležité, aby lidé chodili k volbám, aby volili. A tu svou vůli ukázali, protože jinak se nic nezmění.
Prioritou mnoha žen je rodina. Mnohé by i rády vstoupily do politiky, ale mají obavu, jak vše zvládnou. Jak se vám osobně daří skloubit roli vytížené političky s péčí o rodinu?
Já jsem to skloubila. Než jsem potkala svého současného partnera, byla jsem sama se synem Michalem. Byly mu 4 roky, když jsem se rozvedla, a zvládala jsem to sama. Jde to, je to náročné, asi jsem mohla v těch jeho 4 letech dělat něco i lépe, ale na druhou stranu vím, že kdybych se nerealizovala, tak by dítě mělo nespokojenou maminku. Měla jsem paní na hlídání, studentku, která syna vodila do školy, ze školy, dělala s ním úkoly. Já jsem přijela domů, věděla jsem, že je připravený a mohla jsem mu přečíst pohádku. Vím, že spoustu věcí jde dělat lépe, netvrdím, že jsem hrdinka, na druhou stranu mám pocit, že je připravený do života. Mnoho jeho vrstevníků jsou pořád děti, jemu je dnes 16 a umí si poradit. Umí si uvařit i vyprat, když na to přijde, co je potřeba si vyřeší, vyřídí. Jsem za to hrozně ráda, že to ustál.
Vzkázala byste tedy ženám, ať se nebojí a jdou do toho… jde to zvládat i s rodinou?
Ať jdou do toho! Jde to zvládat i s rodinou. Záleží samozřejmě na tom, jakého máte partnera. Mně se to napoprvé nepovedlo, mám tedy díky tomu krásného kluka, ale ta podpora partnera tam nebyla. Proto to manželství skončilo, on to necítil, hledal něco jiného. Já jsem momentálně spokojená, protože jsem chtěla ty své ambice ukojit. Myslím, že žena by si měla plnit své ambice. Není nic špatného na tom, když žena své ambice má. Naopak. A není se za co stydět.
Takže jít si za svým…
…je v pořádku. Podívejte se, když z té své cesty sejdete, tak v určitém věku se pak otočit a říct si: No, chtěla jsem tohle, ale z té cesty jsem sešla… a manžel si své ambice plní a já jsem mu tady k ruce… a necítit se naplněná, to je to nejhorší, co žena může zažít. Protože děti odejdou a najednou být sama, nebo s partnerem, se kterým si nemám co říct, to by neměla dopustit žádná žena. Já jsem si díky rozvodu začala plnit své vize a ambice, mohla jsem se rozvíjet, realizovat a neměla jsem z toho výčitky svědomí.
Je tedy důležité si včas vymezit hranice, mít svůj svět, kde se realizuji…
… aby ta oběť byla z obou stran, aby to nebyla jen jednostranná věc. Ať chcete, nebo ne, v určité životní fázi se dostanete do pozice, kdy si řeknete, já jsem mu obětovala všechno a tohle za to mám. A to je hrozně špatně.
Ono vymezování hranic ve vztahu je vlastně také taková politika…
Je to politika. Je to nalezení té společné cesty. Aby nebyla dlouhodobě vyšinutá na jednu stranu, protože krátkodobě to jde, ale dlouhodobě ne.
To je možná i to, co ženy často umí, a proto by to mohly využít i v politice…
Mají empatii…
Je nějaký mezník, za který byste nešla?
Doufám, že zůstanu pořád stejná, aby mě to nesemlelo, nezměnilo. To by byl okamžik, kdy bych řekla: Odcházím z politiky.
Ale je možné, že ten okamžik nepoznáte, nebo si myslíte, že ano?
Proto tu mám svůj tým. Dokážou mi říct zpětně: Co to tady provádíš. Já jsem na tohle dost opatrná, to jsou věci, o kterých přemýšlím, když jedu domů… Uvědomit si, že jsem třeba na někoho vyjela, jestli jsem to nepřehnala, ale snažím se pořád zůstat stejná. Já bych to asi vycítila, začala bych se cítit nekomfortně.
Ta sebereflexe je hodně důležitá…
A je to hodně těžký. (smích)
Věřím… ale pokud máte i smysl pro humor, tak je to lépe zvládnutelné.
Bez smyslu pro humor to nejde. 🙂
