Díky narození dvou úžasných dětí objevila Pavla Sadilová svět vzdělávání „jinak“. Dnes dětem ukazuje ve své škole Edisona cestu, jak být spokojený sám se sebou, přírodou, ostatními lidmi a především, jak mít vlastní sny a ty měnit ve vize.
Kdy vznikl první impulz založit si vlastní školu? Co vás k tomu vedlo?
Našla jsem své poslání. Bylo období v mém životě, že ač šťastně vdaná s dvěma krásnými dětmi, necítila jsme se naplněná. Měla jsem pořád pocit, že mi něco chybí. A byla to škola.
Když jste tuhle myšlenku poprvé konzultovala se svým okolím, bylo jejich reakcí jen mávnutí rukou nad bláznivým nápadem, nebo ujištění, že tohle je skvělá cesta a dobrý podnikatelský plán?
Jak od koho. Měla jsme štěstí, zeptala jsem se správné osoby, a ta řekla: “Máš na to.” Ač vystudovaná učitelka matematiky s 3letou praxí před úspěšnou kariérou manažerky, nevěřila jsem si.
V průběhu své kariéry jste zběhla od učitelství k financím. Proč jste se do sektoru školství rozhodla zase vrátit?
Byla to životní krize, kdy jsem se ptala,co budu dělat poté, co jsem strávila 5 let na pískovišti. To byl děs…
Co konkrétně vám na klasickém českém školství vadilo?
Kdysi jsem jako mladá hned po škole učila. Ze školství jsem odcházela s tím, že se sem vrátím, ale jedině tak, že si to budu dělat po svém, že tomu budu šéfovat. Vadilo mi, že na škole, kde jsem tehdy učila, to vypadalo tak, jako když jsem do školy chodila jako dítě já. Se vším všudy, včetně dlaždiček, toalet, té děsné žlutě omyvatelně vymalované chodby… A pak známky, 45 minut na hodinu, neustálé střídání předmětů a stres spojený s honěním všeho toho učiva, což pak vede k hopsání po povrchu témat a v mozku se toho moc neděje, krom trénování mechanické paměti.
V čem je soukromá škola Edisona jiná?
Ve všem. Jiná než jiné a nejen státní školy. A škol je nyní naštěstí více, alespoň tady v Praze. Rodič si může vybrat a tak to má být. To mě těší. I my jsme kdysi dali staršího syna do jiného typu školy a dnes vím, co všechno získal, anebo i neztratil. To by bylo na další rozhovor.
Jaký vzdělávací plán Edisona má? Na co kladete největší důraz?
Rozvoj celé osobnosti, učení zážitkem a aktivně. Probouzíme a podporujeme v dětech zvědavost. Vedeme děti k odpovědnosti za své učení. Učí se komunikovat, pracovat v týmu a debatovat, řešit konflikty… Když k nám přijdete, u nás pořád někdo mluví. Někdy ty děti mluví až moc, ale na druhou stranu, většina povolání v budoucnu, která nezastane AI, bude hlavně o mluvení, práci v týmu a o komunikaci. Více asi kdo chce, najde na našich stránkách v Dokumentu ŠVP (školní vzdělávací program).
Založení školy podléhá schválení ministerstva školství, bylo těžké tento souhlas získat?
Ano, dokonce se to jevilo jako nemožné. Souhlas musíte mít i z magistrátu. Potom potřebujete souhlas hygieny, stavebního úřadu… Hygiena zas potřebuje ke kolaudaci asi tisíc razítek (revizí a měření). Rekolaudace budovy byla detektivka, kde naštěstí nikdo neumřel, ale měla jsem to o fous. Vydržím sice dost, ale ke konci už to vypadalo na kolaps.
Jak náročné byly podnikatelské začátky?
Jsme stále v začátcích. Jinak ale šlo o 5 let práce skoro zadarmo, do rekonstrukce budovy jsme investovali 3 miliony korun. I nyní mám mzdu, za kterou bych těžko někoho do školy sehnala.
V soukromém školství je poměrně běžné, že nové zařízení zřídí například velká investiční skupina. Kdo finančně pomohl v začátcích vám?
Jsme rodinná škola menšího typu. Vystačili jsme si s rodinnými zdroji, díky manželovi.
Kdo byl vaší největší oporou a největším kritikem?
Manžel. On je raději kritik, než opora. Ale když jsem byla v těžkých stavech, kdy to vypadalo beznadějně, tak mě podpořil. Slovem moc ne, spíš dokázal sehnat někoho, kdo nám pomohl s tím, co bylo třeba. Toho si vážím.
Kolik dnes máte žáků?
57 dětí v 1. až 8. třídě ZŠ.
Patří mezi vaše studenty jen děti bonitní klientely, nebo dáváte šanci i těm, kteří by si studium nemohli díky finanční situaci rodiny dovolit?
Máme stipendijní program, samozřejmě není pro všechny, škola musí mít prostředky na provoz. Podporujeme i mámy samoživitelky. Jejich životy v dnešní době jsou opravdu dennodenní úsilí a „boj“ s časem. Tak alespoň děti jsou u nás spokojené. A mámy nemusí řešit večerní úkoly a stres okolo známek.
Na jaké děti se Edisona zaměřuje?
Na to se nedá odpovědět. Důležitý je pro nás soulad s rodinou. Ten primárně hledáme. Pokud nejsme s rodiči na stejné vlně, raději děti nepřijmeme. To bychom se navzájem trápili a odneslo by to nakonec dítě.
Byla pro vás v začátcích důležitá zpětná vazba od dětí a jejich rodičů?
Ta je stále důležitá. Škola je organismus, který je neustále v pohybu, pořád se něco děje. Kvalita školy je dána spokojeností rodičů, nikoliv dětí. To je častá mýlka. Dítě občas, a některé občas i více, musí být ve škole i nespokojené. Škola má totiž podle mého velkou roli, která se jmenuje „Vystup dítě z komfortní zóny!“. A kam? Do zóny učení. A o to by ve škole mělo jít především, ne?
Jak u vás vyučování probíhá? Jaké zajímavé výukové metody v Edisoně uplatňujete?
Je to různé. Dáváme lekce, tj. s dětmi vyvozujeme nové učivo, které potká i děti v jiných školách. Nadto však usilujeme o pestrost a aby děti byly v pohybu, tvořily a měly čas na skupinové projekty, učivo spojujeme do témat. Např. teď skončilo téma “Řád a chaos”. V něm došlo na atomy, pravděpodobnost, ale i na pravidla třídy, anebo stavbu Goldbergova stroje. To děti baví hodně. A nakonec jsme téma ukončili, díky starším dětem, politikou. Nejstaší děti pod vedením kolegy Adama vytvořily politické strany a uskupení, agitační spoty, webovky, na Edisona café jsme volili. Včetně volebních lístků a urny. Politiku teď ve škole nešlo pominout.
Co na své práci milujete?
Všechno. Kromě papírování (směje se).
Kolik času své práci věnujete?
Až moc, by asi mnozí řekli. Lidé okolo mě to mají těžké. Nelze se mnou držet krok. Kdysi mi kdosi řekl: “Normální lidi jsou Octavia, ty jsi Audi.” Tak to sedí. Pracuji také dost intenzivně. Stihnu v jednotce času víc, než průměrný občan EU 🙂 Také díky svému věku a zkušenostem už vím, v čem jsme dobrá a co je lepší, pokud udělá někdo jiný. K tomu kolem sebe potřebujete skvělé lidi. Ty nyní v Edisoně mám a jsem za to jim i vesmíru vděčná.
Fungujete v Edisoně i v roli pedagoga?
Ano, kvůli nemoci kolegyně nyní více, než bylo v plánu. Ale zvládneme to.
Jak vypadá Váš běžný pracovní den?
Asi nic zajímavého pro čtenářky. Ale faktem je, že pracuji 12 hodin denně, často i o víkendu. Jinak by to nešlo. Pro mě je většina z těch úkolů zábava a baví mě vymýšlet, co dál budeme ve třídě a ve škole dělat. Nebaví mě, a i mě stresuje administrativa okolo školy, kterou vyžaduje stát. Jedeme prvním rokem a tak je toho nového až moc. Jinak školu mám asi v hlavě pořád. Jdeme na procházku a mně v hlavě běží možnosti, jak to, co vidím nebo zažívám, můžu přenést do školy a ukázat dětem.
Máte nějaké plány do budoucna?
Plány se nedávno staly realitou, nikam daleko teď nekoukám, současný stav školy, ale i mě jako Pavly, nyní potřebuje usadit a nabrat zkušenosti a jistoty. Co tím myslím? Teď žiji z týdne na týden. V listopadu chci už konečně usadit organizační strukturu školy a rozvrhy tříd. A plány osobní? Zpomalit. Odpočinout si. S manželem jsme si řekli, že vzhledem k pracovnímu vytížení nás obou budeme pravidelně ve středu večer mizet z domu. Máme už velké děti 12 a 15 let, a tak jsou i ony rády, když mají od nás klid. Náš partnerský vztah potřebuje péči a my jsme se teď trochu navzájem zanedbali.
Foto: archiv
Tagy:inspirace inspirativní ženy podnikání rodina rozhovor vzdělávání
