Prázdniny se pomalu chýlí ke konci a škola klepe na dveře. Největší změna čeká tradičně prvňáčky, kteří letos poprvé zasednou do školních lavic. „První třída je náročná jak pro děti, tak pro jejich rodiče,“ říká Mgr. Lucie Mucalová – koučka a lektorka v oblasti mezilidských vztahů. A protože je toto téma velmi aktuální, udělala jsem s ní tento rozhovor právě na téma nástup do první třídy, na co se připravit a jak dítěti pomoci překonat prvotní stres.
Co dělat, když se dítě do školy netěší, jak motivovat?
Pokud dítě z nějakého důvodu nechce o škole slyšet, dejte mu čas a prostor. Nejhorší je, když začneme dítěti všemožně téma školy předhazovat a ptát se ho, proč tam nechce, proč se netěší. Dítě může mít obavy, je to velká neznámá. Mohlo si od příbuzných a dospělých vyposlechnout, jak moc strašné to tam bude. Před vstupem do školy může svůj postoj změnit, a pokud ne, není nic lepšího než vyhledat pomoc kvalitního dětského terapeuta, který dítěti a celé rodině může s tímto tématem pomoci.
Jak mohou rodiče připravit své dítě na tuto novou životní roli?
Příprava by měla být především pozvolná, klidná a pohodová. Pamatujme si, že dětské i dospělé tělo i psychika nesnášejí extrémy. A vstup dítěte do první třídy by měl být pozvolný proces. Jsem toho názoru, že je pro dítě zdravé, aby se zapojovalo do různých činností už od mala. Dovolme dětem prožívat, zkoušet, chybovat a růst. Prostě jim ukažme, jaké podoby život má. To pak znamená, že je také nesmíme donekonečna chránit a všechno za ně dělat, aby si náhodou neublížili. Dítě potřebuje dostávat láskyplné hranice, potřebuje se učit respektu, toleranci, spolupráci. A právě toto je cenný základ pro zvládání školy.
Je rozdíl, když dítě nastupuje do školy nebo teprve do školky? Co je podle vás nejdůležitější?
Mám-li být upřímná, myslím, že není ani tak podstatné, zda se jedná o školku nebo školu. Vše je o lidech. Záleží především na pedagozích a jejich přístupu k dětem. Někteří dokážou dítěti doslova znechutit chuť ke školce či škole. Na druhou stranu si myslím, že se vše dá zvládnout, pokud se u dítěte buduje převážně emoční inteligence. Doporučuji tedy rozvoj emoční inteligence nepodceňovat. Díky ní se dokážeme lépe zařadit do kolektivu, lidé nás lépe chápou, druhému dokážeme nabídnout oporu, lásku a přijetí. Emočně inteligentní lidé se nestydí za své emoce.
Co přesně si pod pojmem „emoční inteligence“ představit a jak s ní pracovat?
Do umění emoční inteligence patří umění pracovat s druhými, sami se sebou, empatie, sebemotivace, motivace, sebeovládání, znalost svých emocí a emocí druhých, vyrovnanost, čestnost, lidskost a tak dále. Je důležité jít dětem příkladem: komunikujte spolu o tom, co prožívá, co potřebuje, nezakazujte dětem emoce.
Například je neposílejme s pláčem za dveře, nevyvolávejme v nich pocity viny, snažme se je pochopit, nechejme je vyjádřit, říci svůj názor, a to i přesto, že jsou ještě malé. Dejme jim najevo, že nás zajímají, a to i přesto, že jim jako rodiče dáváme hranice a možná s nimi i nebudeme souhlasit.
Jak reagovat na takové ty věčné poznámky příbuzných a okolí, kteří dítě „litují”, že už musí do školy, že končí dětství atd?
Bohužel, spousta strachů, nechuti ke škole děti získávají z ne úplně vhodných komentářů nás dospělých. To, co dítě pravidelně slyší, se mu pevně programuje do podvědomí a jeho mozek to má označeno jako „pravdu“. Děti nás vnímají každou vteřinu, jsou jako mucholapky, nerozlišují srandu, pravdu, nepravdu, vtip, prostě to berou jako jasnou věc.
Pokud tyto hlášky vypouštějí známí, můžete je požádat, ať to neříkají, že si to nepřejete. A pokud to nebudou respektovat, nedávejte tomu energii. Důležité je, jak je to u vás doma, pod vaší střechou. O škole se bavte zdravě a dítě to zdravě přijme.
Pár rad od Lucie, jak dětem ulehčíte nástup do školy:
-
Nerozmazlujte mě, já vím, že nemusíš splnit každé moje přání.
Nenechte mě získat špatné návyky. Odvykání bude mnohem těžší.
Nepřipusťte, abych měl pocit, že moje mínění nemá žádný význam. Chovám se pak mnohem hůř.
Nenuťte mě, abych si myslel, že moje chyby jsou nějaké strašlivé zločiny.
Nechraňte mě pořád před důsledky mého jednání.
Neopakujte mi všechno stokrát, jinak se budu tvářit, že jsem ohluchl.
