Lilia Khousnoutdinova vystudovala historii a politologii na Oxfordu a následně k tomu přidala Gender & Development na London School of Economics. U nás je často spojována s profesí kněžky, kterou studovala tři roky v Chrámu Bohyně v Glastonbury UK. Dlouhodobě se zabývá především ženskými tématy, rituály a porodnictvím.
Aktivně podporuje vznik porodních center u nás. Je autorkou online kurzů osobního rozvoje a knih Novodobé ženské rituály, Ženské příběhy I a II a Jsem žena, jsem bohyně. Je spoluautorkou vzdělávacího a charitativního projektu Jsem žena, jsem bohyně a jeho volného pokračování Jsem žena, jsem Evropa. Je také vášnivá cestovatelka, navrhuje kolekce vlastních šatů i šperků. Lilia se angažuje v mnoha neziskových projektech a je též zakladatelkou nadačního fondu Šťastné Česko. V neposlední řadě je maminkou dvou malých dětí.
Kalendář významných ženských osobností, Češek a Evropanek, které nejsou tak známé, ačkoliv by známé být měly. Jak těžký byl výběr? Jaké byly jednoznačnou první volbou, a nemohla jste se dočkat, až je představíte? Které jste naopak více zvažovala?
Žena, jejíž příběh mne “donutil” tento projekt zrealizovat byla beze sporu Matylda z Canossy. Byla to neuvěřitelná panovnice Toskánska, jejichž výkon lze srovnávat s Alžbětou I, Isabelou Castilskou, Kateřinou Velikou nebo Marií Terezií, nicméně její jméno skoro nikdo nezná. Údajně sama vedla armádu do boje. Měla jedinečnou předmanželskou smlouvu, která chránila její práva a majetek. Z nešťastného manželství rychle odešla rozvodem (další skandál). Vládla dlouze a úspěšně sama bez manžela, postavila nebo opravila většinu kostelů a chrámů nynějšího Toskánska, stavěla silnice, mosty, ubytovny pro poutníky. A v neposlední řadě by bez ní vůbec nemusel existovat nezávislý Vatikán. Byla souzena coby “čarodějnice” a ustála mnoho dalších útoků, umřela v požehnaném věku a zanechala po sobě prosperující zemi. Podobně “nesporně” byla vybrána i Irena Sendlerowa, “Schindler v sukni”, která zachránila přes 2500 dětí z Varšavského ghetta za cenu každodenního brutálního rizika. Některé další ženy nebyly tak jednoznačné. Tamara de Lempicka například je výjimečná malířka, nicméně, určitě bychom dokázali dohledat i další podobně inspirující umělkyně. Snažili jsme se však vybírat tak, abychom vytvořili průřez různými staletími i profesemi. A zároveň jsme vědomě zvolili polovinu Češek, tak abychom podpořili i znalost českých dějin.
Orientovala jste se například i podle témat, které je třeba v dnešní době stále připomínat či nastal čas je otevřít? Koresponduje ten výběr reálných osobností nějak s archetypy bohyň z předchozího projektu #jsem žena jsem bohyně? Prolínají se reálné a mýtické postavy?
Do jisté míry určitá korelace skutečně existuje. Snažili jsme se o to, aby patronka daného měsíce v kalendáři zároveň nesla “téma” tohoto měsíce stejně tak jako slovanské bohyně v knize. Například, květen – láska, sexualita a partnerství.
Jinak všechny ženy v projektu mají jeden společný jmenovatel, a to je obrovská odvaha jít proti proudu své doby. Každá z nich byla zpravidla nějak odsuzovaná (či souzená), vytvořila precedens, porušovala a měnila pravidla ve jménu toho, co považovala za správné. Což věřím, že je skvělá inspirace pro nás ženy v dnešní době. Ony to dokázaly za mnohem těžších podmínek, tedy i my dnes můžeme měnit svět k lepšímu, když se vybavíme odvahou a odhodláním.
Kalendář působí jako inspirativní oslava ženskosti na různých životních cestách. Je to krásná připomínka, jak rozmanitý je život i samotné ženství. Jak těžké je pro ženy si v dnešní době uhájit svou vlastní jedinečnou cestu? Co nás brzdí?
Všude vidíme návody na to, jak být “správnou” či “dokonalou” ženou. Ty stereotypy jsou různé a mění se v čase, ale přesto jsou vždy omezující. Protože nekorespondují s tak ohromnou různorodostí žen, jejich touhami, potřebami a talenty. To, co pro mne je peklo, je pro někoho ráj a naopak. Můj “dokonalý” manžel je zaručeně noční můrou jiné ženy. Absolutně odmítám jakékoli “univerzální” návody na ženské štěstí. Naopak věřím, že je na každé z nás si nejdříve najít a potom ustát svoji jedinečnou cestu, která může vypadat pro ostatní nesrozumitelně. Dalším důležitým krokem je zachovat respekt ke všem ženám, které to mají jinak, a nevnímat jejich odlišné volby jako ohrožení mé pravdy.
Kalendář Jsem žena, jsem Evropa: Historička Lilia Khousnoutdinova v roli bájné bytosti Evropy
Měly by tyto významné evropské ženské osobnosti z moderních žen a poměrů ve společnosti radost, byly by na nás hrdé? Nebo by byly z něčeho naopak zklamané?
Velmi zajímavá otázka. Sama jsem nad tím přemýšlela. Myslím si, že oboje současně. Marie Stopes by se nejspíš radovala z relativně snadno dostupné antikoncepce, ale věřím, že by ji například děsily dnešní tendence v Polsku.
Irena Sendlerowa by nejspíš řešila dnešní konflikt v Arménii. A Matylda nechápala, jak je možné, že stále existují země, které nutí ženy do domluvených sňatků. Artemisii by snad těšilo, že znásilnění je již hodnoceno jako trestný čin ve většině zemí. A doufám, že přeci jen každá z nich by měla pocit, že jsme na tom jako ženy o něco lépe.
Každý silný příběh mívá své zásadní obraty a zkoušky. Žádné z osobností #jsem žena, jsem Evropa evidentně nechyběla velká porce odvahy. Jak se dá podle vás osobní odvaha podporovat a kultivovat – i v běžném moderním životě, který je v něčem až moc „pohodlný“?
V dnešní době je mnoho sfér, kde je třeba odvaha a odhodlání mnoha žen (i mužů), aby přišla změna. Každá máme svoje vášnivá témata. Ale ať už je to separace novorozenců, překážky v pěstounské péči, klecový chov, znečištění Bečvy, věřím, že je tu něco pro každou nás, co by nás zvedlo ze židle a donutilo něco udělat i za cenu nějakého rizika nebo diskomfortu. Základem je vzít si část zodpovědnosti za větší celek. Každá z nás tvoříme svými názory, činy anebo nečinností společnost, ve které žijeme.
Kalendář Jsem žena, jsem Evropa: Spisovatelka Barbara Nesvadbová v roli britské paleobotaničky, propagátorky antikoncepce Marie Stopes
Jak můžeme podpořit ženy, které žijí zdánlivě zcela „obyčejný“ život a zasvětily svůj život práci, která nemá moc velkou prestiž? Dnes bývají např. pečující nebo pomocné profese označovány i jako genderově stereotypní. Nevydělávají moc peněz, přitom bezesporu vytváří velmi pevné a hluboké hodnoty pro jednotlivce i společnost jako celek. Jak posílit sebevědomí ženám bez ohledu na to, jakou práci vykonávají?
Právě ocenění “pečujících” profesí je dle mého názoru naprosto nezbytný další krok ke skutečné “emancipaci” společnosti. Dnes mohou ženy, které dobře vykonávají tradiční mužské profese mít (skoro) stejný plat a prestiž. Ale věřím, že je potřeba, aby se právě tyto “tradiční ženská” povolání konečně také dočkala patřičného ocenění. Sestřičky, učitelky, pečovatelky, ženy v domácnosti… ten seznam je dlouhý, ony vytváří nenahraditelnou hodnotu, a měly by dostat uznání, ať už tu práci vykonává žena nebo muž. Myslím, že je třeba začít u sebe. Vážit si své práce, vidět její skutečny přínos. Potom je samozřejmě fajn, aby si toho umělo vážit i okolí a širší společnost.
Po revoluci v roce 1989 se říkalo, že chceme „zpátky do Evropy“. Vy sama jste na mnoha místech Evropy, ale i jinde na světě, jako doma. Podařilo se české společnosti dostat zpátky do Evropy? V čem ano a v čem třeba ne? V čem je důležité cítit i ctít naše evropské kořeny?
Můj dojem je takový, se dědictví socialistické doby je stále velmi cítit a odráží se zejména v tom, jak zde přetrvává určitý strach “být vidět” nebo vybočovat ze stereotypu. Západní a východní Evropa mají velmi odlišné kořeny a to i mytologicky, tedy stejně se nemůžeme bavit o homogenním celku. Právě Česká republika se však nachází přímo v bodě, kde se promíchávají oba tyto proudy, a může čerpat z mnoha různorodých zdrojů. Je nám blízké jak slovanské tak keltské dědictví, což je samo o sobě velké kulturní bohatství.
Kalendář Jsem žena, jsem Evropa: Zpěvačka Sharlota v roli toskánské markraběnky Matyldy z Canossy
Hned dvě osobnosti kalendáře, Anna Honzáková a Marie Stopes, se soustředily mimo jiné na podporu plánovaného rodičovství a téma antikoncepce. Máme za sebou již nějaký vývoj a objevují se názory, že zejména hormonální antikoncepce se v něčem pro ženy stala i špatným pánem, nejen dobrým sluhou. A jsou i další faktory, které spíše omezují plodnost žen i mužů. Z plánovaného rodičovství je spíše program jak dítě mít než nemít. Jak toto téma aktuálně vidíte?
Ženskou plodnost obecně vnímám jako obrovské téma dnešní doby, kterému ne vždy věnujeme patřičnou pozornost. Osobně mne děsí trend posledních let, kdy IVF se stává téměř normou a hormonální antikoncepce se předepisuje i dívkám, které ještě nezačaly žít s partnerem. Věřím, že čím víc jsme ochotné spolupracovat s vlastním tělem a rozumět jeho dynamice a potřebám, tím jednodušší máme život. Proto ráda podporuji jako autor, lektorka či sponzor velkou škálu iniciativ, které se snaží vzdělávat ženy v oblasti vlastního těla a plodnosti. Knihy, konference, publikace a školení o sexualitě, menstruaci, antikoncepci, porodu nebo přechodu považuji za nesmírně důležité a zatím velmi nedostatkové.
Existují v Evropě stále nějaká tabu, která ženám komplikují život?
Spoustu “tradičních” tabu stále působí, byť v lehčí formě. Matky samoživitelky uráží bez servítek členka vlády, bezdětné ženě každý druhý vysvětluje, jakou dělá chybu. Většinu domácích prací dělá žena, bez ohledu na to, jak pracuje nebo vydělává. Dnes jsou tu ale i “novodobé tabu”, jako třeba porod doma, nebo kojení delší než rok, anebo dokonce místy i kojení na veřejnosti. Takové “problémy” naše babičky řešit nemusely. A taky bych řekla, že díky sociálním sítím máme historicky unikátní míru tlaku na to “být dokonalá” a ještě se u toho fotit.
Kdybyste byla dnes dospívající dívkou, byla by vaše životní cesta v něčem „lehčí“? Myslíte si, že vaše životní sny by byly jiné?
Nezažila bych nejspíš v dětství hlad ani střílení na ulici, a těžký příběh naší rodiny z Gulagu by byl o jednu generaci vzdálenější. Ale věřím, že zkušenosti, které mne formovaly, byly velmi hodnotné a důležité. Neměnila bych. Sny bych měla asi podobné. Od malička mne zajímaly témata kolem ženské svobody a to obzvlášť v oblasti plodnosti. Tady se toho tolik nezměnilo za 30let, tedy věřím, že bych se pouštěla se stejnou vášní do velmi podobných projektů, i kdybych byla mladší.
Kalendář Jsem žena, jsem Evropa: Blogerka Lucie Van Koten v roli polské malířky Tamary De Lempické
Myslíte si, že nějaká vnitřní témata nebo osobní problémy mají dnešní ženy s těmi mimořádnými historickými osobnostmi společná bez ohledu na podmínky, v nichž žily a žijeme?
Určitě. Témata jako partnerství, mateřství, odvaha, zdraví, domov a bezpečí, vytváření hojnosti, přátelství, strach a stárnutí jsou naprosto nadčasové.
Podpora a upřímné uznání ostatních žen není pro mnoho žen stále běžný projev. Vy svojí dlouhodobou aktivitou i tímto projektem jdete příkladem. Co pro to může dělat každá z nás? Co vám pomohlo na vaší osobní cestě k hlubší sounáležitosti s ostatními ženami?
Ráda říkám, že “Vztahy s ostatními ženami jsou absolutním základem toho, o co se jako ženy můžeme opřít. Dobré podpůrné vztahy mezi ženami jsou nutné pro zdravé fungování celé společnosti”. Bohužel máte pravdu, že pro spoustu žen je toto spíše abstraktní představa a mají spíše negativní zkušenosti. Moje zkušenost je taková, že to může být určitá praxe – změnit si návyky, které máme ohledně žen kolem nás. Právě na toto konto jsem před pár lety natočila online vzdělávací program “Sesterství”, kde rozebírám svoje zkušenosti a také vyzpovídám další ženy, které jsou pro mne inspirací v tomto tématu. Samozřejmě je to i o tom, koho si vybereme do svého “sesterského kruhu”.
Foto: archiv Lilie Khousnoutdinové
