Díky své účasti ve druhé řadě soutěže Česko hledá Superstar natočila debutové album, ale také poznala muže s příznačným jménem Karel Mařík. Začala tak jejich společná cesta světem hudby a zdálo se, že kariéra zpěvačky je dobře našlápnutá. Jenže netrvalo dlouho, než pochopila, že svět českého showbyznysu není pro ni..
Kristýno, co vás přimělo přihlásit se do soutěže, která hledá pěveckou superstar?
Nejsem z klasické hudební rodiny, můj táta je básník a pedagog, hezky zpívá, ale k hudbě jsem cíleně vedena nebyla. Ale na základce jsem se zamilovala do muzikálu a začala chodit na zpěv. Po gymplu jsem odjela koncertovat s partou muzikantů do Francie. Tam jsem získala zkušenosti a odvahu přihlásit se do Superstar.
Byla jste velkou favoritkou, ale diváci vás vyřadili hned ve druhém finálovém kole. Co vám tato zkušenost dala?
Dokázala jsem sama sobě, že to zvládnu a zjistila, že na pódiu se cítím dobře. Mrzelo mne, že jsem vypadla, ale vyčerpání bylo veliké. Takže to asi dopadlo, jak mělo. Po vyřazení mne oslovilo vydavatelství a hudební producent Karel Mařík, skladatel a akordeonista, který napsal finálovou píseň pro Superstar. Díky tomu jsem natočila autorskou desku. Po vydání ale přišlo zklamání. Vydavatelství neudělalo nic pro to, aby se prodávala.
Na hudbu jste ale nezanevřela. Jak a v čem jste po těchto zkušenostech hledala sílu pokračovat dál?
Do Superstar jdou soutěžící většinou s tím, že se jim zcela změní život. Ale vlastně jde jen o televizní sledovanost. Takže si musí nejdříve sundat růžové brýle. Ta zkušenost je ale nenahraditelná. Díky Superstar jsem získala především svého muže – Káju Maříka – a naši společnou hudební cestu. Při nahrávání desky jsme se jednoduše zamilovali. Hudba nás jednou pro vždy propojila a už jsme spolu třináct let.
Proč jste se tedy nestala hvězdou českého showbyznysu?
Cítila jsem, že musím vědět co chci lidem hudbou předat. Dala jsem si od ní odstup a začala pracovat jako produkční. Ale dnes vím, že to není moje cesta. K hudbě jsem se vrátila skrze písničky pro děti, které jsme začali tvořit s mým mužem na zábavně naučné texty mého táty. Chtěli jsme motivovat děti k hudbě a ke zpěvu. Proto vzniklo CD a projekt Škola písničkou, který už žije šest let. Máme za sebou desítky interaktivních koncertů pro děti, dokonce jsme zaplnili Pražskou Lucernu. Vedle toho jsme vydali CD Rodokmen s písněmi o zlomových životních situacích. Taková hudba má pro mne smysl, ale do showbyznysu nezapadá.
Před dvěma lety jste se s Kájou Maříkem vzali a nedávno se vám narodil syn. Jak to ovlivnilo vaši práci a váš život?
S manželem žijeme na venkově, blízko přírodě, kde čerpáme energii. Když se Josífek narodil, odstěhovali jsme se na čas k mým rodičům do Prahy. Ukázalo se to, jako skvělé rozhodnutí, protože po porodu jsem měla vleklé zdravotní potíže s vyhřezlou ploténkou. Občas jsem nebyla schopna se postarat sama o sebe natož o miminko. Manžel mi byl velkou oporou, ale pomoc mých rodičů byla nutná a neuvěřitelná. Sestra mi pomohla pochopit, že je to přirozené. Oba jsme díky tomu cítili úžasný pocit bezpečí a klidu. No a práce šla pochopitelně na několik měsíců stranou.
Jak jste tedy přijala roli maminky v tak náročné situaci?
Když se můj stav trochu zlepšil, odjeli jsme s manželem a synem domů. Chtěla jsem být tou mámou, která všechno dokonale zvládá. Ale během pár dnů byly zpět urputné bolesti a já se musela smířit s tím, že některé své plány zkrátka nedovedu realizovat, jako třeba „bezplenku“ nebo látkové pleny. Musela jsem slevit z nároků na sama sebe. Začala jsem se soustředit více na mého syna než na to všechno kolem. Vrátili jsme se k rodičům a podle rady mé maminky jsme jen kojili, jedli a spali.
Takže jste se nestala superženou, ale supermámou?
Snažím se o to. I když co vlastně znamená být superženou? Pro každého něco jiného. Pochopila jsem, že si nemohu dávat za vzor jiné ženy. Každá s nás má jiný příběh. Já jsem díky mé nemoci dostala od života velký dar – strávit poporodní čas, celkem čtyři měsíce, v úplném klidu s mým synem a s mými rodiči v silném intenzivním napojení. Nemusela jsem řešit sto věcí najednou, plně jsem se oddala mateřství a tím dala svému dítěti to nejvzácnější v dnešní chaotické době a to je klid. Byla jsem tam zcela pro něj, život mě zastavil a já jsem za to dnes vděčná. Takové okamžiky se už neopakují.
Znamená to tedy, že už nejste zastáncem alternativní péče o dítě?
To, co jsem díky mé nemoci prožila, vlastně svým způsobem alternativní péče je, protože málokdo je v dnešní době po porodu čtyři měsíce v úplném klidu u své mámy. Tahle doba nás spíš tlačí k tomu být matkami, které hned po porodu běží maraton. Snad se na mě nebude zlobit má kamarádka, která už po šestinedělí naplno běhá a má za to můj velký obdiv 🙂
Jak to vidíte s návratem k vaší práci a profesi zpěvačky?
Zhruba po půl roce od narození syna se můj stav zlepšil, takže jsme s manželem přes léto odehráli několik koncertů díky pomoci manželovy maminky, která v zákulisí o syna pečovala. Podařilo se mi také natočit duet se zpěvákem kapely Nazareth Danem McCafferty, který vyjde příští rok na jeho novém sólovém CD. Hudbu pro něj složil a hudebně to produkoval právě můj muž. Takže jsem aktivní i jako maminka. Svou novou roli jsem už zcela přijala a mám radost z každého dne, kdy cítím, že je náš Josífek spokojený.
