Zdraví dokáže zradit ve chvíli, kdy to nejméně čekáme. Na jaře roku 2015 lékaři diagnostikovali Tereze Schillerové rakovinu mízních uzlin, takzvaný non-hodgkinův lymfom v mezihrudí. Čekala ji dlouhá a náročná cesta, kterou nakonec zvládla. Jenže uzdravením to nekončí. Jak se člověk dokáže poprat s psychikou a neustálým strachem, že se nemoc vrátí?
Léčba trvala téměř půl roku. Tereza dostala 6 cyklů imunochemoterapií, které zabraly, a nádor vymizel. „Když jsem se dozvěděla, že jsem vyléčená, samotnou mě překvapilo, že nemám spontánní radost, jak bych si představovala,“ vzpomíná Tereza. Později si uvědomila, že i když je nyní zdravá, cítí se ohrožená a zranitelná více než kdy dříve. „Místo radosti jsem dostala strach, že by se nemoc mohla brzy vrátit. Připadala jsem si jako nahá a byla jsem z toho strašně zmatená,“ dodává.
Návrat do běžného života byl punk
Jak sama přiznává, návrat do běžného života byl punk. „Zjistila jsem, že na spoustu věcí nemám sílu. Byla jsem vyčerpaná, trpěla panickými úzkostmi, nespavostí a strach mě prakticky provázel celým dnem. Musela jsem vyhledat odbornou pomoc u psychologa,“ vzpomíná na dobu, po léčbě. Byla to další těžká cesta, kterou musela ujít. Pracovat na svém duševním zdraví, zbavit se závislosti na uklidňujících lécích, které užívala během léčby. Osm měsíců po skončení léčby se Tereza rozhodla své pocity sdílet pomocí blogu, který nazvala příznačně Deník raka, ve kterém pokračuje dodnes.
Nemoc jí změnila priority a osobní hodnoty. Zároveň si uvědomila, že nejdůležitější je najít tu správnou cestu k sobě. „Najednou vím, co je důležité, a co není. Vím, co chci. A taky pořád dělám chyby a nabírám zkušenosti,“ říká Tereza, které nemoc vzala bezprostřednost, iluze a také kousek svého já. Paradoxně jí dala možnost potřeby vrátit se k sobě a nesnažit se přebírat vzorce chování jiných lidí. „Nemoc mi umožnila nahlédnout do sebe a být k sobě upřímná.“
Nemoc navždy ovlivnila její psychiku
Nejvíce ze všeho rakovina ovlivnila její psychiku. „Při oznámení diagnózy jsem prodělala obrovský šok, po kterém následovalo nervové zhroucení a zkrat. Chtěla jsem svůj život ukončit ještě dříve, než bych věděla, co bude. Když přede mnou lékař vyřkl, že mám nádor a také slovo onkologie, myslela jsem si automaticky, že umírám a není naděje,“ vzpomíná na těžké okamžiky svého života i lehce netaktní způsob, jakým jí lékař o nemoci řekl. Naději ji vrátila až zdravotní sestřička, která ji pohladila po zádech a řekla, že tyto typy nádorů se dobře léčí. „Vděčím jí prakticky za svůj život, moc mi tehdy pomohla,“ dodává Tereza.
Nejtěžší ze všeho bylo čekání, než přijdou výsledky histologie nádoru. „Došlo mi, že nejsem neprůstřelná a neohrožená, a že mi jde vážně o život. Nechtěla jsem tu ale nechat svého syna samotného,“ pokračuje ve svém emotivním vyprávění. Její psychika byla jak na horské dráze, nahoru a dolů. Chvíle naděje střídala totální beznaděj. Musela začít užívat uklidňující léky. Do toho se přidružily ještě vztahové problémy.
Nálady se střídaly jak na horské dráze
Nakonec se Tereza přeci jen zvedla a dokázala se poprat nejen s nemocí, ale i s psychikou. Sama říká, že pracovat na sobě musí neustále. Dnes o 4 roky později se cítí plná síly. „Vím, kam směřuji a jdu si za tím. Je to dřina, ale dělá mě to spokojenou. Baví mě pozorovat, jak už se nebojím. Nebojím se toho, kdo jsem, věřím si a nebojím se ukázat lidem, v čem jsem dobrá. Našla jsem vlastní identitu. A konečně cítím tu spontánní radost. Štěstí má mnoho podob,“ říká s úsměvem.
Své pocity Tereza sdílí s ostatními a dává jim naději
Svůj příběh se rozhodla sdílet s ostatními a vyjma úspěšného blogu Deník raka, vydala Tereza také 2 stejnojmenné knihy. V prvním díle zachycuje období nemoci, ve druhé části popisuje cestu životem po uzdravení, prokousávání se k sobě samé. Psaní ji natolik chytlo, že v září tohoto roku pokřtí společně s panem doktorem Radkinem Honzákem svůj první román s názvem Princezna Psycho. „Kniha s příběhem několika lidí se snaží poukázat na problematiku vztahů, zejména, když do nich zasáhne krize středního věku, která přichází u žen někdy už po třicátém roku života a u mužů po čtyřicítce,“ dodává Tereza.
