Posláním Kateřiny Kyselové a jejího manžela Honzy je předávání znalostí o tom, jak si připravit jídlo, které bude zdravé a zároveň chutné. Protože to prostě jde. Asi i kvůli jménu lidé nejvíce vyhledávají jejich kurzy o kvašené zelenině, kterou chtějí dostat zpátky na stůl každého domova. Prý je ale makrobiotika, ze které vychází, inspiruje dále než jen v jídle.
Katko, můžete nám popsat, co pro vás znamená makrobiotika?
Většinou se chápe jako výživový směr. Není to špatně, ale jídlo je také něco, co nás ovlivňuje, tvoří naše myšlenky. Když jíme přírodní produkty, cítíme se celkově mnohem více spojení s přírodou. Ekologický aspekt je ve slově makrobiotika přímo skrytý – „velký, dlouhý život“. S manželem to chápeme tak, že je třeba myslet na ten velký, dlouhatánský život, který byl před námi, a také na ten dlouhatánský život, který ještě bude po nás. Jakou necháme planetu našim dětem, dětem jejich dětí a dalším generacím? Budou tady mít ještě nějaký les? Jaké stravovací návyky jim předáme?
Jak jste se k makrobiotice jako životnímu stylu dostala?
Inspiroval mne třídní učitel na gymnáziu, Honza Jícha. Byl prostě jiný, cítila jsem, že ví něco, co nikdo jiný. Žil tak nějak prostě s nakažlivou lehkostí. Tak jsem za ním chodila a jezdila, dokud jsem to z něj nedostala 🙂 Později se stal mým kmotrem.
V kolika letech jste s makrobiotikou začala? A co na to okolí?
Bylo mi šestnáct, ve druháku na gymplu, a kamarádi si ťukali na čelo. Bylo to těžké, přišla jsem skoro o všechny přátele. Můj kmotr to zpovzdálí pozoroval a pak mi řekl o letní mezinárodní makrobiotické konferenci v Holandsku. A tak se to stalo. Na konferenci jsem dostala nabídku pracovat a studovat v Amsterdamu celý rok. Dalo mi to mnoho zkušeností a také sebevědomí.
Se svým manželem natáčíte online kurzy vaření, pořádáte workshopy a semináře, při kterých učíte vařit podle makrobiotických zásad. Proč jste se rozhodla své znalosti a zkušenosti předávat dál?
Moje babička vždy říká: hlavně ať jste zdraví. Ale kdo to umí, být zdravý? Důležitou součástí cesty ke zdraví je jídlo. Především základní potraviny, které se jen sklidily a nebyly nijak „vylepšeny“ – obiloviny, luštěniny, zelenina… Jenže jak si je připravit? Dost často se nám ženám stane, že při pokusu o zdravé jídlo vyjde něco nemastného neslaného a manžel si raději dojde do masny pro párek. Proto chceme naučit každého zájemce uvařit si zdravě, na míru a chutně!
Může tento typ stravování pomoci také se zdravotními problémy?
Běžně po pár týdnech bez cukru a mléčných produktů odpadávají alergie, které dotyčného trápily roky. Moji přátele byli svědky toho, jak se někdo pomocí makrobiotiky vyléčil z rakoviny nebo Kronovy choroby. I duševní choroby s pomocí přírodní stravy ustupují, vše má příležitost se postupně srovnat… Nejlepší je ale makrobiotiku brát celkově jako prevenční životní styl, ne jako dietu při nemoci. Ono se totiž může stát, že na změnu je už pozdě.
Možná nejen mne napadne, zda makrobiotika nabízí dostatečně pestrý jídelníček pro děti?
V jiných rodinách se běžně namaže chleba s máslem a k tomu pár koleček salámu nebo sýru. U dětí, ale koneckonců i dospělých, je velmi důležité přijmout kompletní bílkoviny. Zmíněný chléb se salámem nám toho moc nedá, spíše naopak. Na rostlinné stravě ale přijmeme vysoké procento kompletních bílkovin kombinací obilovin a luštěnin. V běžné stravě je také velmi málo minerálních látek – my přidáváme mořské řasy a divokou zeleninu. A koneckonců kvašená zelenina, kterou máme denně na stole, obsahuje probiotika a usnadňuje trávení. Proto o její přípravě děláme kurzy, je to poklad!
Vaši první dceru Ladu jste měla velmi mladá a porodila ji doma. Jak to vnímalo vaše okolí?
Dcera Lada se nám narodila, když mi bylo 19 let. Na dnešní dobu je to netradiční, ale s bříškem a později s malou Ladou jsem poctivě dokončila školu, jak jsem slíbila své mamince. Maturitu jsem sice pro jistotu skládala na dvakrát, abych vše zvládla, ale nakonec jsem odmaturovala s jednou dvojkou. Takže okolí si sice asi ťukalo na čelo, ale nebylo co vytknout.
Obě své dcery vychováváte podle takzvané přirozené výchovy. Můžete nám vysvětlit, co to znamená? Co je ve výchově přirozené a co ne?
Rodiče vlastně vychovávají svým příkladem. Takže každý moment musíme vybírat své chování, které chceme předávat. Problém je, že máme naučené taktiky, jak na dítě, ale nepřemýšlíme, jak s ním být v pohodě. To se teď učím. Stačí pozorovat, jak na vás dítě reaguje, jak vám to spolu jde.
Druhým pilířem je pobyt v přírodě, kde si mohou děti hrát každý den, a získat k ní silné pouto. Vždy, když se s Ladou nemůžeme domluvit a atmosféra houstne, je mi jasné, že jsme byli příliš dlouho doma. Vyjdeme ven a nicotný problém se rozplyne.
Takže vy děti nikdy neokřiknete? Co když dělají něco, co nemají?
Ideál je neokřiknout, reagovat s klidem a domluvit se. V krizové situaci může být nutné jednat rychle, ale pak se to může vysvětlit v klidu. Dítě by mělo mít přehled o tom, co se děje, co je potřeba a hlavně proč. Když mu to bude dávat smysl, nemělo by jít proti nám. Některé námi zajeté tabu ale smysl nedávají – třeba necachtat se v kaluži, nenosit domů klacky. Proč? Už jste to zkusila? Je to náramná zábava. Takových příkladů je bezpočet, kdy zbytečně děti něco nesmí. Někdy naopak děti něco zbytečně smí – třeba dívat se na televizi. To je zase tabu u nás doma.
Snažím se představit si, jak v rámci přirozené výchovy natáčíte kurzy vaření nebo pořádáte workshopy. Je to vůbec možné?
Připadá mi to jako zdravá součást přirozené výchovy. Natáčení nebo organizace živých kurzů je práce jako každá jiná a nás navíc baví, což je zase to učení příkladem… a jsme doma 🙂 Lada si často najde svou roli sama, někdy jí pomůžeme. Ale třeba s námi i natáčí anebo na živých kurzech nalévá lidem čaj a nosí květiny anebo někdy… otravuje. Tak se rozdělíme a jeden jde ven s dětmi a druhý „kurzuje“.
To jsou tedy vaše recepty na zdravou a spokojenou rodinu?
Myslím, že se nám daří dobře ta první část: zdravá rodina. Děti běžné nemoci vlastně vůbec neznají a já s manželem se cítíme rok od roku lépe. A ta spokojenost? Se zdravím hodně souvisí, ale tam to chce něco navíc – takovou tu rodinnou pohodu. V tom ještě mám hodně práce sama na sobě.
