Pavla Lokajová patří mezi ženy, které nezahálejí. V necelých třiceti letech se stala spoluzakladatelkou společnosti, která sdružuje obchodníky. Posledních osm let se věnuje rozhovorům z businessu. Po prodeji společnosti přešla na volnou nohu a získala si důvěru menších firem. Především se ale před rokem stala maminkou dvojčat, která má s černošským přítelem. Jak zvládá péči o dva roční chlapečky a do toho se ještě věnovat práci, která ji baví a naplňuje?
O životě a práci maminky dvojčátek jsme si povídali v následujícím rozhovoru.
Pavli, máš za sebou bohaté zkušenosti s psaním a jsi spoluzakladatelka společnosti. Popiš mi, čemu ses nejvíce věnovala před těhotenstvím?
Posledních osm let se věnuji rozhovorům z oblasti businessu. Pár let zpátky jsem spoluvlastnila mediální startup, kde jsme ukazovali firemní kulturu obchodních týmů formou rozhovorů a videí. Za čtyři roky jsem těch firem navštívila přes tři stovky, což ukazuje, jak zajímavé, ale neudržitelné to bylo. Po přechodu na volnou nohu jsem získala důvěru čtyř menších firem, a mohla jsem se věnovat vyprávění příběhů těch firem v mnohem pomalejším, kvalitnějším a důkladnějším tempu.
Dávali jsme dohromady firemní hodnoty, aby vycházely z lidí. Ukázali jsme na webu prostřednictvím rozhovorů, kdo firmu tvoří, čemu věří a za čím jdou. Pořádali jsme kulaté stoly na sdílení vědomostí mezi týmy, organizovali firemní focení, dokonce jsem byla s klienty na konferenci v Tunisku a streamovala videa.
Nejvíc mě začalo fascinovat to, co se děje uvnitř firmy, jakmile začne dávat svou kulturu a směřování do slov. Takže klienti sice chtěli otevřít firmu světu a ukázat se navenek, ale nakonec se nejvíc otevřeli lidi uvnitř firmy sobě navzájem.
_5f6a10c248af6.jpeg)
Pavla zvládá práci i s dvojčátky
Máš dvojčátka chlapečky, ale přesto jsi nepřestala pracovat. Zvládala jsi to celé těhotenství, nebo sis dala alespoň krátce oddych?
Měla jsem lehký výpadek v druhém měsíci, to asi mnohé ženy – protahovala jsem veškeré termíny, protože tělo prostě nedávalo pracovat. Mapovala jsem tehdy s jedním krizovým manažerem jeho business příběh a pomáhala mu tvořit web – dodnes si pamatuji přesné věty, které říkal, jak jsem se maximálně snažila soustředit na každé jeho slovo, abych odvedla myšlenky od toho, jak se mi chce zvracet. Ani jsem nepotřebovala diktafon. 🙂 Děkovala jsem tehdy za režim na volné noze. Dodnes mám hluboký respekt pro ženy, které v téhle době chodí do kanceláře, vzhlížím k vám!
Posledního klienta jsem uzavírala v šestém měsíci těhotenství, možná bych to dala o měsíc dýl, ale byla hrozná horka, a např. jezdit autem s obchodníky nebo strávit večer na neformální akci už fakt nešlo. Leda bych měla s sebou maséra kotníků a přenosné WC. 🙂 V osmém měsíci jsem ze sebe vysoukala asi pět rozhovorů a tři dny před porodem zavřela počítač, který jsem pak 40 dní neviděla.
Jaké to bylo pro tebe jako prvorodičku hned dvě miminka? Z mého pohledu to musí být nářez:-))
Měla jsem naštěstí těch 9 měsíců na přípravu. 🙂 Pro mě rozdýchat samotné otěhotnění byla kapitola sama o sobě, natož dvojčecí. Je to tři roky, co jsem potkala svého životního partnera – přála jsem si tehdy kluka z Dejvic, abych s ním mohla sdílet má oblíbená místa, no a asi jsem to vesmíru víc nespecifikovala – protože přišel, bydlel přesně tam, kde jsem chtěla, ale původem je z Ghany. 🙂 Vztah s černochem jsem neplánovala, a chvíli se to ve mě usazovalo.
Jakmile jsem věděla a cítila, že je to muž, se kterým chci rodinu, poprvé jsem se té myšlence otevřela – co jsem ale netušila, že do dvou měsíců budu těhotná. Na kontrole pak doktorka prohlásila, že “tam vidí ještě něco.” Co by tam tak mohla vidět, říkala jsem si duchem jinde, a ona: “Vypadá to na druhé embryo.” To jsem se fakt napřímila a vůbec nevím, jak jsem dojela domů. Moje představa mě jako matky byla dítě v nosítku, v jedné ruce kafe, v druhé diktafon. Abych tu noc vůbec usnula, googlila jsem si, jestli se dají nosit dvojčata (dají!), to mě uklidnilo, že snad to kafe a diktafon poberu. Každopádně ač mi nošení intuitivně sedí nejvíc, neobešla bych se bez dvojčecího kočárku. Nosila jsem daleko méně, než jsem plánovala – začátku mi mimina přišla křehká, teď se zase pronesou. Nosila jsem a nosím, ale po jednom.
Samotný porod tak moc odlišně neprobíhal, akorát prostě po tom prvním ještě vytlačíš druhé. Sil moc nebylo, a překvapilo mě, že asi na 10 minut úplně přestaly kontrakce, jakmile ale začaly, šlo to samo. Dvojčata se často rodí menší, kluci měli každý 2,8 kilo, takže jsem to možná měla o to jednodušší. Porodníci taky rodičky vícerčat víc řeší, to mě nesedělo, pořád mi opakovali, co se může pokazit a že se mám připravit na císaře (přirozený porod jsem si musela hodně obhájit, ale byla jsem v sobě pevná), ale také o tebe víc pečují. Měla jsem samostatný pokoj, jak při porodu, tak na odd. šestinedělí.
Psaní je její vášeň
Kdy jsi začala znovu pracovat a na čem?
Jakkoli fungovat (uvařit si jídlo, uklidit byt) mi zpočátku přišlo jako velké sci-fi, natož pracovat. Překvapilo mě ale, s jakou samozřejmostí se člověk vrací k “normálním” činnostem, měsíc od měsíce jsem toho zvládala víc, rozcvičovat svaly, uvařit polívku, přečíst stránku knihy při pumpování, zavolat si s mamkou nebo odpovědět na zprávu.
První pracovní zapojení přišlo ve třech měsících po porodu, dělala jsem sérii rozhovorů s neskutečně inspirativní a moudrou ženou pro její web, a vedla panelovou diskusi o udržitelném životním stylu. Zpětně si myslím, že to bylo příliš brzo. Ale chtěla jsem tehdy cítit, že jsem to stále já, a člověk má identitu hodně napojenou na aktivity, které dělá nebo dělal. Takže jsem chtěla mít ve svém životě zpátky aktivity jako rozhovory a moderování,… mohla jsem ale místo toho víc odpočívat a naskočit daleko pomaleji.
Dlouhodobou spolupráci jsem začala, když měli kluci pět měsíců – psala jsem z domu případové studie a články pro technologickou firmu. Podobnou práci dělám doteď, vše z domu, rozhovory přes Zoom nebo telefon, psaní po večerech. Práce v terénu mi zatím nechybí natolik, abych se k ní ihned vracela. Využívám tohoto období, reflektuju, mám nápady, vzdělávám se v oboru vyprávění příběhů firem a ujasňuju si, co bych chtěla, a co víc můžu firmám a kolektivům přinést za rok, až začnu.
Píšeš, že jsi spoluzaložila další firmu, můžeš rozvést?
Ano, stála jsem u zrodu Future Farm, která si klade za cíl pomoci podnikatelům zvládat všechny nástrahy podnikání na osobní úrovni – jinými slovy založit a vést firmu, protože chci lepší svět, a zároveň se u toho neuštvat, naopak ukázat, že můžu být lídrem i plně sám sebou, bez masek a různých business tanečků. Rozvinout v sobě skryté schopnosti a dovednosti (empatie, odvaha, emoční odolnost), které budou v profesním světě v budoucnu víc a víc potřeba, a žít plný život i mimo práci (rodina, hobby, víra).
Celá myšlenka se mnou silně rezonuje, jakkoli jsem si ale myslela, že budu jako rodič vést marketing a obsah pro Future Farm, vrátím se k firemním klientům, a sem tam si střihnu nějakou novinařinu, tak se velmi brzo ukázaly nové priority – a asi poprvé v životě jsem měla křišťálově jasno v tom, co je fakt moje (rodinný život + firemní příběhy), a co je skvělé, hezké, zajímavé, ale není to prioritou (aktivní zapojení v nové firmě). Celý proces debat s mými kolegy byl naprosto lidský, vstřícný a ač byly nějaké části “odcházení do pozadí” náročnější, sblížilo nás to ještě víc.
Chlapečci nedávno oslavili rok
Jak si organizuješ čas, coby maminka dvojčátek, které začínají být aktivní a do toho práce – můžeš více rozvést, toto maminky hodně zajímá?
Ono se to pořád mění v závislosti na našich finančních potřebách a biorytmech mimin. Teď nám funguje systém, kdy já pracuju úterý-čtvrtek: něco stihnu během jejich dopoledního spánku, které ale moc dlouhý není, odpoledne si je na hodinu bere partner na hřiště, a většinu práce, na kterou se musím soustředit (psaní) udělám večer po deváté. Pátky a víkendy pak hlavně pracuje on a já jsem plně s miminy, večer odpočívám nebo spím. Pondělky si dáváme volné, nabíráme síly, nakupujeme, vaříme, jezdíme na výlety.
Pracovní hovory si plánuju během procházek: naplánuju si trasu, kde moc nejezdí auta a nefouká vítr, ať nám nic neruší spojení, a kde je případně obchoďák, kam se můžu schovat a rozhovor dokončit, když začne pršet. Mateřství je vrcholná logistika. 🙂
Máš možnost hlídání?
Nemám a zatím neplánuju. Jakmile ale ucítím, že je to něco, co chci a dává mi pro naši rodinu smysl, pustím se do toho s otevřenou myslí. Jestli to bude paní na hlídání, školka nebo nějaký hybridní model, to se ukáže. Před pandemií jsme měli systém, kdy partner každou neděli bral mimina na odpoledne k jedné ze dvou ghanských tet, které tady máme, a já pracovala. Teď budou slavit rok, lépe a dříve spí a mě stačí dvě tři hodiny večer (nepracuju každý večer). Zatím jsem ve stadiu, kdy chci trávit co nejvíce času s nimi, a jsem vděčná, že můžu, že nemusím řešit nástup do práce a flexibilní úvazky. Je to ale téma, které si hodně načítám a poslouchám od kamarádek. Celá naše západní společnost se v tomhle musí hodně změnit, přijde mi neskutečné chtít po nové mamince, aby nechala dítě doma, a celý její plat pak padl na jeho hlídání – a přitom je to naše realita, a dokud to dítě nemáme, málokdy se nad tím pozastavíme.
Máš nějaký čas sama pro sebe a jak ho využíváš?
Tady mám určitě spoustu prostoru pro zlepšení. 🙂 Nicméně ano, beru si tolik zakázek, abych měla i volné večery, pro sebe a pro nás. Může to být Netflix, někdy dokážu koukat pěkně dlouho do stropu nebo z okna, často si zascrolluju na sítích (přes den nechávám mobil spíš být). Hodně si píšu do deníčku, je to už roky způsob, jakým si uchovávám duševní klid. Poměrně zvládám číst knihy, často si píšu jen tak pro radost, chodím na terapii (po Skypu), na procházkách a při uklízení poslouchám podcasty. S podzimem přijde jóga.
Je pro tebe důležité mít svůj příjem na rodičovské a být tak vlastně více nezávislá a pokud ano, proč?
To je dobrá otázka. Řekla bych, že je to pro mě v téhle životní fázi nutné (dvojčecí tatínci jsou často víc zapojeni do péče, nebo alespoň u nás to tak je), takže se vlastně automaticky vyvinul model, kdy to není 100% na něm – pracujeme oba. Hodinově rozhodně více partner, pro mě je teď důležité a naplňující trávit většinu času, kdy jsou vzhůru, s nimi.
Když ale odhlédnu od toho, že teď je potřeba, ať pracujeme oba, tak ano, určitě je pro mě důležité mít vlastní příjem. Zaprvé jsem léta zvyklá odvozovat svou hodnotu od práce, pozice a výdělku, a zpracovat si, že hodnotu prostě mám v sobě, a není odvislá od čísla na účtu, to už je hodně pokročilá vnitřní práce. Já si v sobě tohle téma teprve otevírám: společnost nás totiž neplatí a neoceňuje za vychovávání dětí, takže je těžké, abychom to začali vnímat rovnocenně, ať už jsme matka nebo otec (či babička!) na rodičovské. A pak je tady ryze pragmatická rovina, kdy nechceš zcela ztratit schopnost být relevantní ve své profesi a přinášet peníze, z logiky věci se někdy do práce vrátíš, buď budeš chtít, nebo budeš muset, nebo obojí. Myslím si ale, že pár let pauzy člověku více dá než vezme. Protože jakkoli nepracuješ “v práci”, vždycky si něco najdeš: kreativní hobby, hlídání kroužku dětí, rekonstrukci bytu,… Já jsem zatím nepřišla na chuť označení “pracující máma”, protože každá máma je pracující máma. Té práce doma je kolikrát tolik, fyzicky i na mozek, že sednout za počítač je totální wellness.
Umíš si představit ještě další miminko/miminka v budoucnu, až budou kluci větší?
Umím si představit obě varianty: Že jsme takhle kompletní, i že přijde další.
V čem vnímáš největší výhodu dvojčátek a v čem je to podle tebe náročné?
To by bylo na celý rozhovor. Dvojčata v rodině nemáme a nikdy bych je nečekala. Takže jakmile jsem se do tohoto nového světa ponořila, nestačila jsem žasnout. Hlavně proto, že naše společnost hodně vidí to, jak je to těžké (i když produktivní, jako manufaktura, máš dvě v jednom), jiné kultury včetně ghanské vidí v dvojčatech a vícerčatech požehnání rodině – je to radost a několikaměsíční oslava. U nás se ti často hroutí kamarádky, když jim to říkáš, přejí ti to, ale dodávájí, že ještě že to nepotkalo je. Teď hodně zevšeobecňuju, ale takový pro mě byl vstup do světa dvojčat. Dokonce jsem si dělala průzkum a z asi 60 článků mělo 40 nadpis typu: Jak zvládnout dvojčata a nezbláznit se? Je škoda, a je nefér, že mají takovou reputaci. 🙂 Přitom toho tolik o dvojčatech nevíme. Třeba mě překvapilo, že Romulus a Remus, zakladatelé Říma, byli dvojčata. Že spousta kouzelníků v historii měla dvojčecího bratra, a tím mátla diváky. Nebo že se každý rok rodí víc dvojčat, nejen kvůli umělému oplodnění, ale hlavně proto, že ženy mají děti později, a tak jim příroda nadělí rovnou dvě, ať se to dorovná. 🙂
Já miluju, že jsou dva. Jejich povahy, vztah, kombinaci. Kolikrát se přistihnu, že přemýšlím, co lidi dělají, když mají jedno? Jak si hraje, s kým se honí po bytě? Jedním dechem ale musím dodat, že nejtěžší momenty pro mě byly, když zkraje oba brečeli a chtěli do náručí. V šestinedělí jsme byli já, partner a moje mamka. Takže počet náručí a dětí byl ideální. Pak jsem prostě musela zvládat být přes den jediná náruč. Postupně jsem měla různé vychytávky, houpání na koleni a v náručí, dvojčecí kojící polštář, uspat jednoho s lahvičkou a druhého u prsu, odhadnout mikrosekundu, kdy můžu jednoho položit a musím vzít druhého, štrkací myš, písničku z Lvího krále,… byly to tisíce malých rozhodnutí denně. To zná ale každá maminka, to není nijak unikátní.
Foto: Pavla Lokajová
