Více než stopadesát tisíc… tolik lidí jen v České republice trpí Alzheimerovou chorobou. A vzhledem ke stárnoucí populaci se tento počet bude zvyšovat. Nemoc zatím zastavit neumíme, ale nemocným – alespoň v časném stádiu choroby – můžeme nabídnout kvalitní pomoc. Své o tom ví i Seňorina.
Místo, kde se scházíme…
„Seňorina je portugalské křestní jméno, dokonce se tak jmenovala jedna španělská abatyše, která pečovala o potřebné,“ vysvětluje Jaroslava Švarcbachová. Možná proto si toto jméno zvolila pro Centrum, které založila. Nebo možná proto, že se v něm scházejí senioři. Zejména ti se začínající demencí, nejčastěji s Alzheimerovou nemocí. Myšlenka je to skvělá. Svého blízkého odvedete ráno do Centra a večer si ho zase vyzvednete, případně využije krátkodobého pobytu na víkend až 3 měsíce. Vy jste v práci nebo na dovolené a váš rodič nebo partner má zajištěnou nejen péči, ale i program. Smysluplný program, žádné posedávání, poklimbávání nebo celodenní koukání na televizi.
Zabloudí ve vlastním domě
Jak se vlastně pozná u člověka demence? A co to je Alzheimerova nemoc? Mezi nejčastější psychické obtíže starších lidí patří zhoršující se paměť. Postupně se tento stav prohlubuje, nemocný začne mít problémy s řečí a myšlením. Alzheimerova nemoc je jednou z příčin demence. Závažné onemocnění mozku, kdy se ke všem příznakům přidává zmatenost a člověk se nakonec dokáže ztratit ve vlastním domě. Naštěstí už vzniká poměrně dost zařízení pro trvalý pobyt osob s demencí, tzv. domovy se zvláštním režimem. Ale pokud se rozhodne rodina pečovat o svého blízkého doma a vlastními silami, není dostatek kapacit pro krátkodobé pobyty, denní stacionáře a terénní službu. Aby si mohli ti nejbližší, kteří o nemocného pečují, aspoň občas odpočinout (jet na dovolenou, vyřídit si své záležitosti, anebo se postarat i o své zdraví), jsou zapotřebí tzv. sociální odlehčovací služby. Centrum Seňorina mezi ně patří. Jako jedno z mála navíc přijímá také lidi s počínající demencí. Proč o takové klienty jiná centra nestojí? „Pro klienty, kteří mají fyzický hendikep, ale hlava jim naštěstí ještě slouží, se jen těžko hledají společné aktivity s těmi, kterým paměť, orientace a logický úsudek bohužel postupně odchází,“ vysvětlila zakladatelka Centra Seňorina Jaroslava Švarcbachová.
Pomoz mi, abych to zvládl sám
V Centru Seňorina v pražské ulici Na Poříčí navíc vsadili na metodu Montessori. Jaké jsou její principy a v čem spočívá? „V řadě zařízení jsou klienti obsluhování se vším všudy, i doma někdy dcera nebo syn řeknou: mami nech to, sedni si, já to udělám (a v duchu si myslí: budu to mít rychleji a nic u toho nevybryndám, nerozbiju…),“ popisuje Jaroslava Švarcbachová. „Naši klienti si po sobě mohou odnést nádobí, nebo ho i umýt, pomoct s pečením koláče, zaléváním kytek, krmením rybiček, podle toho, co ještě zvládnou a o co mají zájem,“ vysvětluje rozdíl. „Snažíme se předkládat příležitosti k tomu, aby se mohli zapojit, být užiteční, ale také rozvíjet, nacházet nové dovednosti s cílem prožít radostný čas.“ A ještě něco vás v prostorách Centra zaujme. „Co se týče prostředí, vypadá, jako byste byli doma, a ještě je doplněné o navigace,“ Opravdu zde najdete různé šipky ukazující směr: toaleta, jídelna, obývák…
Respekt je důležitý
Hodnoty, které Jaroslava Švarcbachová vyznává, jsou označeny čtyřmi slovy: PROFESIONALITA – RESPEKT – BEZPEČÍ – POTENCIÁL. Profesionalita je zřejmá, ale respekt? „To je princip, který staví na faktu, že projevy nemoci jsou jen vnější obal osobnosti s demencí. Za nemocí je pořád ta naše blízká osoba, její povaha, temperament, inteligence, sociální vztahy, historie, vzpomínky… Bez trpělivosti a uvědomění si tohoto faktu často i ti nejbližší jednají bez respektu. A to je smutné. My se snažíme mít všechno toto na paměti.“
Bezpečný přístav
Kde jinde se člověk cítí bezpečněji, než doma… Proto je Centrum Seňorina vybavené tak, že je to tady podobné, jako když jste doma. Obývací pokoj s křesly a televizí, jídelna, kuchyňka, pokoje s postelí… „A taky malý počet klientů umožňuje vzájemnou komunikaci jako ve větší rodině,“ říká zakladatelka Centra. „Samozřejmě diagnóza Alzheimerovy nemoci nezávisle na tom, kde se nemocný vyskytuje a s kým mluví, dříve či později pocit jistoty a bezpečí mění na zmatenost a úzkost. Podstatné je udržet pozitivní komunikaci a laskavý přístup, nezávisle na obsahu toho, o čem se mluví,“ dodává.
Udělej, co zvládneš
Čtvrtým heslem je potenciál… „Až do poslední chvíle našeho života si přejeme být úspěšní, užiteční, součástí rodiny, komunity. Dokud nám to nějak myslí, máme šanci a na výběr, jak náš život bude vypadat,“ popisuje známou pravdu Jaroslava Švarcbachová. „Lidem s Alzheimerovou nemocí musíme s naplněním této jejich potřeby pomoci. A my se proto snažíme hledat potenciál v tom, co ještě zvládnou, co mají (měli) a dělají (dělali) rádi, co jim přinese ten pocit sounáležitosti a užitečnosti, úspěchu. Někdy to znamená detektivní činnost ve spolupráci s rodinou, ale stojí to za to!“ Ze slov této ženy zní naděje, touha pomáhat, ale také radost, že se to daří.
Dveře otevřené…
A nebyla by to Jaroslava Švarcbachová, kdyby zůstala jen u odlehčovací služby. Má touhu pomáhat víc. Naučit ty nejbližší, jak o své nemocné pečovat, aby to mělo smysl. Proto připravuje ve spolupráci s Alzheimer nadačním fondem také pravidelné setkávání pod názvem Alzheimer café. „Podle holandského modelu se každé první úterý v měsíci v podvečer koná speciální poradna pro rodinné pečující, kde moderátorka položí pár otázek odbornému hostu, a po přestávce se mohou ptát účastníci hosta sami,“ popisuje průběh setkání. „Účast je anonymní a celé konání diskrétní, pro všechny je káva a drobné občerstvení zdarma. 8. ledna zahájíme v Centru Seňorina třetí ročník tohoto úspěšného projektu,“ zve na setkání.
Trénujeme mozek
Máte doma člověka, který by péči odlehčovacího centra potřeboval? Můžete ho s sebou vzít do tzv. Kavárny. Kavárna aneb trénink mozku v ceně kávy v Centru probíhá každou středu. „Za 50 Kč pro veřejnost a pro klienty v rámci jejich aktivizace nabízíme trénink paměti, slovní zásoby, orientace, logického uvažování a dalších kognitivních funkcí mozku, zakončený společným zpěvem u klavíru v obýváku,“ pozývá zakladatelka Centra. „Začíná se ve 14 hodin u kávy a domácího koláče. Přijít může kdokoliv bez ohlášení, doporučujeme to právě těm, kteří uvažují o odlehčovací službě v našem Centru. Mohou se tak i se svým blízkým nezávazně seznámit s prostředím i s personálem.“ Kavárnu můžete navštívit ale i „jen tak“, jako každotýdenní příjemné setkání se známými lidmi. „Třeba naše stálá návštěvnice (vynechala jednou za 3 roky), paní Růženka (80+) si pochvaluje, že jde do společnosti a nemusí být doma sama,“ usmívá se žena, která s láskou rozdává radost i naději těm, kteří si ji nadmíru zaslouží.
Pečení s dětmi
Abychom nevynechali žádné aktivity, které jsou pro klienty Seňoriny připravené, musíme se zmínit také o tzv. mezigeneračním setkávání. „Za ně děkujeme především organizaci Mezi námi, ops, která nás v rámci svého projektu propojila s MŠ Klásek. Byli jsme mezi prvními a za perfektní spolupráci jsme obdrželi značku Mezigeneračně s pořadovým číslem 1,“ pyšní se „máma Seňoriny“. A jak takové setkání probíhá? „Děti s paní učitelkou chodí ob týden a společně s našimi klienty zpívají a něco tvoří. Je to radost pozorovat, jak spolu komunikují, a navíc děti získávají povědomí o tom, že některé „babičky a dědečkové“ jsou nějak nemocní, limitovaní, a že i tak s nimi mohou prožít hezké chvíle,“ Jaroslava Švarcbachová se najednou zasní, jako kdyby se právě ocitla mezi dětmi ve víru dění. Vmžiku však pokračuje. „No, a pak spolupracujeme také s Montessori školou Andílek, konkrétně s Veronikou Posar, která vymyslí a nakreslí nějaký jednoduchý recept, třeba na bublaninu nebo na muffiny, a přijde se školními dětmi vybavena surovinami a společně s našimi klienty pečou. Zapojují se všichni, pro klienty je to návrat do minulosti, jídlo a jeho příprava spojuje. A ta radost ze společné konzumace,“ dodává s radostí.
Snít s otevřenýma očima
Kdyby si Jaroslava Švarcbachová mohla něco přát, co by to bylo? „Mou vizí je mít v každém pražském obvodu a později v každém větším městě Centrum Seňorina s odlehčovací službou a dalšími podpůrnými akcemi pro klienty s Alzheimerovou nemocí a jejich rodiny. K tomu ale potřebuji strategického a finančního partnera. Sama jsem s vypětím všech sil a s manželovou pomocí vybudovala jedno Centrum, víc je pro jednoho (bez podpory státu) nadlidský úkol. Věřím, že se někdo najde, třeba až si přečte tenhle rozhovor,“ usmívá se. „Chtěla bych najít prostředky na zvýšení mezd pečovatelkám, chtěla bych najít levnější prostor se zahrádkou nebo prostorem ve vnitrobloku, aby mohli klienti za dobrého počasí na vzduch. A na čem už teď pracuji, je příprava materiálů pro profesionální i rodinné pečující ze zdrojů kanadské gerontoložky Gail Elliot. Její metodika je propracovaná, v praxi vyzkoušená a vychází z principů Montessori, na kterých stavíme službu i v Centru Seňorina. Mám potřebu předávat tyto dobré postupy a myšlenky dál,“ končí svůj rozhovor a v hlase je znát naděje, ale i hrdost z toho, co vše se již podařilo.
Foto: Alena Kamasová (fotoreporterky.cz) a Nadační fond Seňorina
