„Jsem dvaadvacetiletá dívka, která jednoho dne přišla o všechny vlasy,“ říká o sobě mladá letuška Agáta Ulrichová, pro kterou byla ztráta vlasů obrovským šokem. Bála se, že kvůli tomu nebude moci vykonávat dál svou práci. Vždyť vlasy jsou pro každou ženu tak důležité. „Nakonec jsem se s tím ale vyrovnala, ve své holé hlavě našla zalíbení a řekla si, že jsem vlastně díky tomu jedinečná,“ říká.
Práce letušky je velmi zajímavá. Proč jste si vybrala tuto profesi?
Do létání jsem se zamilovala už jako malá holka, když jsme s rodiči létali k moři. Z celé dovolené jsem se vždycky nejvíc těšila právě na letiště a letadlo. Letušky byly mým vzorem. Přišly mi krásné, vážené a zcestovalé. Když jsem viděla film Letuška první třídy, byla jsem rozhodnutá, co chci v životě dělat.
Agáto, váš život velmi ovlivnila nepříjemná událost – úplná ztráta vlasů. Jak se vám to stalo?
Vlásky mi začaly vypadávat zhruba před dvěma lety. Začala jsem vyčesávat chuchvalce vlasů a na hlavě se mi začala tvořit holá místa. Kožní lékařka mi diagnostikovala alopecii aretea, což je neinfekční onemocnění způsobující vypadávání vlasů. Ačkoliv je toto onemocnění poměrně časté, dosud neexistuje účinná léčba. Ve většině případů holá kolečka časem zmizí a vlasy dorostou. U mě ale vlasy padaly pořád dál a dostala jsem do třetí fáze – alopecie universalis. To znamená, že jsem přišla nejen o vlasy, ale také veškeré ochlupení včetně řas a obočí. A tento druh alopecie mám dodnes.
Jak jste se s tím dokázala vyrovnat?
Těžko, toto onemocnění hodně útočí na psychiku. Jste vlastně zdraví, nic vám není, všechny testy jsou v pořádku, ale vlasy mizí a nejde s tím nic dělat. Nikdo vám není schopný říci, zda vlasy dorostou, nebo je to trvalé. A to je pro mladou holku, která se chce líbit a randit, hodně těžké.
Když jsem přišla o vlasy, měla jsem dvě možnosti. Buď brečet v noci do polštáře a trápit se, co budu dělat, jak zareaguje okolí a zda mě bude chtít nějaký kluk. Anebo se s tím smířit a udělat z nevýhody výhodu. Samozřejmě mi to trvalo dlouho, trápila jsem se a plakala. Ale pak jsem se rozhodla, že se alopecií zničit nenechám. A taky jsem to nechtěla před lidmi skrývat. Přišlo mi lepší okolí rovnou přiznat, že mám holou hlavu, než pak každému vysvětlovat, proč mám jiné vlasy než jsem mívala.
Kdo vám v té době nejvíce pomohl?
Sebevědomí a odvahu jít s pravdou ven mi tehdy dodal projekt Kristýnky Dolejšové „Za normální holky“. Je to projekt o tom, aby se holky měly rády takové, jaké jsou. Ta myšlenka mě zaujala a já si uvědomila, kolik pravdy v ní je. Naučila jsem se na sebe podívat do zrcadla, sundat si paruku a říct si, že mi to sluší i bez vlásků. První krok jsem udělala, když jsem Kristýnce napsala svůj příběh a společně jsme to pak zveřejnily na jejím webu, který pojednává o tom, že se mají mít ženy rády takové jaké jsou.
Dnes vypadáte spokojeně a vyrovnaně. Přináší alopecie nějaké omezení do života?
Alopecie mě nijak neomezuje. Pracuji stále jako letuška, mám několik paruk, které si vybírám k uniformě a podle nálady. Z holé hlavy jsem si udělala módní doplněk. Mohu být každý den někým jiným, ale přesto zůstat sama sebou. A tak mi to naprosto vyhovuje a cítím se být spokojená. I když mám paruk více, na míru je pouze jedna. Vytvořil mi ji kadeřnický salón Dlouhovláska, který pomáhá nemocným dívkám najít ztracené sebevědomí. Vyrábí paruky z pravých vlasů pro ženy, které si prošly onkologickým onemocněním, ale i ženám s alopecií. Pro představu, cena paruky se pohybuje kolem 20. – 30. tisíc a oni je darují zdarma. Když jsem dostala tu svou, vyhrkly mi slzy do očí. Občas si koupím i nějakou crazy paruku z umělých vlasů, ale ty si beru spíše na večírky, hlava pod nimi trpí.
Nedávno jste se také zúčastnila konference TEDx Prague Woman, kde jste byla jednou z řečnic. Jak jste se k tomu vlastně dostala?
TEDx Prague Women pro mě byla obrovská výzva. Nikdy jsem před tolika lidmi neřečnila. Upřímně můj největší řečnický výkon byla obhajoba bakalářské práce, a to tam seděli pouze tři lidé. Nabídku řečnictví na Tedu jsem přijala z jednoho prostého důvodu. Chtěla jsem lidem ukázat, že i přes svůj „handicap“, dokáži žít dál svůj život, který se nijak nezměnil. Pořád dělám práci, kterou miluji, pořád chodím na rande jako před ztrátou vlasů a jednoduše sem bez vlasů šťastná.
Nejvíce mě na alopecii baví ta různorodost. To, že můžu mít každý den jiné vlasy – v pondělí mohu být zrzkou, v úterý blondýnkou, ve středu si mohu vzít mikádo atd. Na Tedu jsem ale ukázala i tu nelehkou část. Kdybych tvrdila, že jsem se s alopecií smířila během jednoho týdne, byla by to lež. Paruku jsem si před lidmi sundala až zhruba rok po vypadání vlasů.
