Žena v politice dnes není nic výjimečného. Devětatřicetiletá Michaela Petrová z Tábora, maminka dvou dcer, původně působila jako učitelka. Nikdy neplánovala, že by šla do politiky. Nicméně sama přiznává, že jí nebylo jedno, co se v jejím městě děje a díky tomu začala být aktivní i v tomto směru. „Chtěla jsem mít možnost některé věci změnit a pak už to šlo nějak samo. Od 26 let se zabývám komunální politikou, dvě volební období jsem byla opoziční zastupitelkou a nyní jsem už čtyři roky místostarostkou,“ říká o sobě. Michaela však není jen politička. Je to především máma, manželka, skautka a velká milovnice psů.
Míšo, povězte nám, co vás nejvíce baví?
Je toho hodně. Od mala jsem skautkou a od svých osmnácti let vedu skautský oddíl. Kromě toho mám doma tři psy. A pak je to samozřejmě rodina, mé dvě dcery a partner. S nimi trávím většinu volného času.
Máte dvě dcery a přítele, který je také velmi aktivní. Jak zvládáte péči o děti a náročné povolání?
Dcery už jsou větší. Starší Klárce je devět a mladší Anetce sedm. Můj partner je vysokoškolský pedagog a vědec v oblasti molekulární biologie a ekologie. Své znalosti uplatňuje ve výzkumu půdní mikrobiologie a globálního oteplování Země. Občas jezdí v rámci výzkumů na několik týdnů na expedice na Sibiř nebo Grónska. Ale zase na druhou stranu, může občas pracovat doma. Žijeme ve dvougeneračním domě a tady s námi bydlí moje maminka. Bez ní by to snad ani nešlo. Oba s partnerem máme tak náročná povolání a moje maminka nám moc pomáhá s holkami a také nám často vaří. To je obrovská úleva, když vím, že mi má kdo vyzvednout holky ze školy a že se o ně postará s láskou a jak nejlépe dovede.
Zmínila jste, že vedete skauty. Jak jste se k tomuto koníčku dostala a jsou skautkami i vaše dcery?
Po Sametové revoluci, když mohl být obnoven skauting, můj otec s dalšími, založili skautský oddíl. Mně bylo deset let a do skautingu jsem se zamilovala. A to trvá pořád. V osmnácti jsem převzala vedení oddílu a vedu ho dodnes. Mám smíšený oddíl pro holky i kluky a máme čtyřicet dětí. Nikdy mě nenapadlo, že bych z oddílu odešla, ani na vysoké škole, ani v těhotenství nebo mateřství a ani teď, když jsem místostarostka a už nemám tolik času. Prostě oddíl je součást mého života, a skauting není jen nějaký kroužek pro děti, skauting je životní styl. A samozřejmě k tomu vedu i holky od malička. Už jako miminka jezdily se mnou na skautské tábory.
Jak nejraději trávíte volný čas s rodinou?
Nejhezčí jsou samozřejmě společné výlety a dovolené. Co mám ale opravdu ráda, jsou víkendová rána, když nikam nemusíme. Holky naskáčou k nám do postele a třeba blbneme nebo si povídáme, koukáme na pohádky, rozmazleně společně snídáme v posteli. Na to se celý týden těším.
Vy jste ze Strany zelených? Zelené mají lidé často zaškatulkované trochu jako ekoteroristy…
Já vím, to z nás často dělají některá média a politici a je mi to líto. Kdo mě zná, tak ví, že já žádný ekoterorista nejsem. Jsem ,,normální člověk“, doma mám pračku i myčku (a jsou to moje nejlepší kamarádky), televizi, občas jezdím autem, líčím se a nejsem vegetarián ani vegan. Ale miluji přírodu i člověka. Sama, byť celý život žiju ve městě a jsem městský člověk, prožila jsem se skauty nespočet dětských táborů, vandrů a nocí pod širákem. S přírodou jsem splynula. Nenechává mě v klidu sucho a úbytek vody v krajině nebo znečištění vod a vzduchu a chci s tím něco dělat. Jde to i na komunální úrovni. Jsem přesvědčená, že jde skloubit člověka, jeho svobodu a přírodu, jen se musí chtít!
Myslíte, že to obecně mají ženy v politice těžší?
Ano. Politiku z větší části ovládají muži a jejich způsob uvažování. Občas se setkávám s opovrhováním a machismem. Nejsou takoví rozhodně všichni, to určitě ne, ale pár jedinců se najde. Přitom politika potřebuje i ženský způsob cítění a uvažování. Když jsem se stala místostarostkou, bylo mi třicet šest let, byla jsem na radnici nejmladší, žena, a ještě k tomu „zelená“. Někteří mě ze začátku nebrali moc vážně, respekt jsem si musela získat svou prací, ale myslím, že se mi to docela brzy podařilo.
Patříte mezi milovnici psů, máte hned tři domácí mazlíčky. Povězte nám o nic více.
Miluji psy. Doma mám tři fenky, všechno černé kokršpanělky. Kačenku, to už je taková naše psí babička, bude jí šestnáct, ale pořád je docela čilá. Pak mám Žofinku, té je pět let a je strašně hodná a empatická. No a pak roční Emi. To je poděs, je jak z divokých vajec, už nám rozkousla nespočetně bot a pořád má nějaké psí průšvihy. Navíc je to dost přerostlý kokr a občas jí také pro její těžkopádnost říkáme Mamut. Nedá se vyčíslit čas, který jim věnuji, prostě s námi žijí, jsou součástí naší rodiny, patří k nám a už si to bez nich neumíme představit.
Vaše láska ke zvířatům nekončí u vašich psů. Pokud vím, pomáháte i jinak. Jak?
Snažím se. Spolupracuji s organizací Se psem mě baví svět, ty pomáhají týraným a opuštěným zvířatům, hlavně psům. Podařilo se mi ve spolupráci s nimi zachránit pár konkrétních pejsků. Zachránili jsme vyhladovělou pitbulku. Její majitel jí zabil štěňata, protože byly kříženci a ona se pak toulala po okolí Tábora. Tak vyhublého a nešťastného psa jsem ještě neviděla. Ale přesto všechno, co od lidí zažila, byla milá a vděčná za všechno. Dneska už má novou paničku a žije si svůj šťastný psí život v Plzni. Nebo jsme odhalili množírnu psů nedaleko Tábora a zachránili jsme odtud několik jorkšírů. Původně byl jejich osud rodit papírová štěňata pro výdělek majitelky. Dnes už mají také všichni svůj domov. Některé příběhy jsou opravdu odporné.
