Dominika Černohorská z vinařství Plenér patří mezi výrazné osobnosti české vinařské scény. Jen málokdo by ale hádal, že cesta k titulu Vinařství roku 2025 začala vlastně náhodou jako „zadní vrátka“ v podobě jedenácté přihlášky na vysokou školu. Rodačka z jižní Moravy a absolventka oboru Vinařství a vinohradnictví na MENDELU v rozhovoru popisuje, jak z prvotního naivního nadšení vzešla respektovaná vinařka, která v roce 2016 založila v Pavlově vinařství Plenér společně se svým tehdejším zubařem Ivem Markem. Vedle oceněných vín sází také na šetrný přístup k přírodě, který jí vynesl Cenu Vinatura za udržitelnost. Ve vinohradech vytváří prostor i pro ohrožené druhy ptáků, například dudky a sýčky.
Dominiko, vaše dosavadní cesta působí téměř jako filmový příběh. Dnes stojíte v čele Vinařství roku 2025, ale přitom jste na obor vinařství podala přihlášku představující „zadní vrátka“. Jak to tehdy bylo?
Je to tak. Po gymplu jsem nevěděla, co bych ráda v životě dělala. Neměla jsem zápal pro žádný konkrétní obor. Rok jsem studovala jazykovku a pak jsem si podala deset přihlášek na různé obory. Tatínek, který se tehdy ve vinařském byznysu pohyboval, mi navrhl, ať zkusím i vinařství jako jedenáctou, záložní možnost. Byla jsem lehce skeptická, ale během roku studia angličtiny mi ta myšlenka v uzrála v hlavě. Uvědomila jsem si, že studovat něco odborného, hmatatelného a spojeného s přírodou mi bude dávat ten největší smysl.
Vinařství Plenér jste založila s Ivem Markem, svým bývalým zubařem. To je v českém vinařském světě docela unikátní partnerství. Jak se z pacienta a lékaře stanou společníci ve vinařství?
Byla jsem Ivova pacientka už od dětství, rovnal mi zuby, a protože jsem byla lehce komplikovaný případ, zkoušel na mě tenkrát různé ortodontistické pomůcky, v jeho křesle jsem trávila hodně času a ke svému zubaři si vypěstovala přátelský vztah. Později jsme se po letech potkali na Valtických vinných trzích. To už jsem byla v euforické fázi na konci svého studia a pracovala ve Vinařství Volařík. Ivo miloval víno, chtěl koupit vinohrad a založit vinařství jen tak pro radost. Já jsem o vlastním projektu tehdy jen snila jako o něčem, co možná někdy přijde. Neměla jsem kapitál ani dědictví a teprve jsem vplouvala do reality oboru. No, a tak se tyto naše sny ukázaly jako propojitelné a dohodli jsme se na spolupráci. Ivo mi dal velkou svobodu se vyvíjet.
Přišel někdy natolik kritický moment, že jste to chtěla vzdát?
Chvil, kdy mi bylo fakt těžko a úzko, jsem zažila víc. Vždycky si v takovém momentu musím říct, že věřím tomu, co dělám. A taky, že chyba je občas moc důležitá. Pamatuji si třeba, že v době, kdy jsme s ekologií začínali, jsem přišla do vinohradu a málem omdlela. Na listové stěně byla tak masivní peronospora (pozn. plíseň révová), že listy měly totální leopardí vzor. Zní to sice jako klišé, ale tyhle momenty jsou v životě i v podnikání obrovsky přínosné. Když všechno plyne jednoduše, člověk dostává pocit nesmrtelnosti, a to je nebezpečné.
Vinařství Plenér bylo v soutěži Vinařství roku oceněno tou nejvyšší cenou. Dokážete vyzvednout jednu jedinou věc, která jej odlišuje od ostatních vinařství?
Těžko se mi to hodnotí, možná ten náš obrovský zápal, radost, autenticita a opravdovost. Nepostradatelná pro týmovou práci je pro mě atmosféra.
Vinařství je u nás stále vnímáno jako mužský svět. Jak se v něm jako žena cítíte? Setkáváte se s předsudky?
Vinařství bylo dlouho dominantně mužskou doménou a v Česku tenhle stereotyp stále přežívá. Je fascinující sledovat ten rozdíl mezi domovem a zahraničím. Když prezentuji naše víno v cizině a řeknu, že jsem vinařka, lidé mi s uznáním gratulují. U nás doma se mi ale běžně stává, že když řeknu ‚já jsem vinař‘, lidé si myslí, že si z nich dělám legraci. Okamžitě se začnou pídit po tom, jestli za tím vínem stojí tatínek, dědeček nebo manžel. Jako by ženská role byla automaticky vnímaná jako doplňková.
Podmínky pro české vinaře se v poslední době dost přitvrzují – byrokracie roste, firmy už nemohou víno používat jako dárky bez daně a ve vzduchu visí spotřební daň. Která z těchto změn vás osobně pálí nejvíc?
Mě osobně nejvíc pálí byrokracie. Díky tomu, že spolu instituce nekomunikují navzájem, nesdílí data, musím trávit nesmyslně dlouhou dobu vyřizováním, vyplňováním, které mi absolutně nedává smysl.
Jaký je teď váš velký sen, ke kterému upínáte svou pozornost?
Možná vás to překvapí, ale mé sny nejsou o dalších titulech nebo o tom, abych byla úspěšná jako nějaký můj idol. Můj největší sen je vlastně teď docela prostý, ale osobní, ten si nechám pro sebe. Ten další je odvážný: chtěla bych mít krávu. Zvířata do krajiny a k vinařství patří, ale nechci nic lámat přes koleno – věřím, že tyhle věci přijdou samy, až nastane správný čas. V profesní rovině si přeji hlavně to, aby naše víno lidem dělalo stejnou radost, jakou mně přináší vinařství jako takové. A kdybych měla mít jedno velké přání, tak aby se nám tady v Česku žilo lépe v tom smyslu, že budeme více hrdí na to, co u nás vzniká. Přála bych si, aby lidem nebylo jedno, co podporují, a aby dokázali ocenit kvalitu našich potravin, od poctivých brambor až po víno.
Foto: Dominika Černohorská (se souhlasem)
Tagy:female founder inspirativní ženy podnikání rozhovor
