Andrea Gawron je jednou z odbornic na neurokoučink v České republice. Mezi její klienty patří manažeři, sportovci, ale také lidé, kteří si nevědí rady s nenadálou situací, potřebují učinit zásadní rozhodnutí nebo prostě touží po změně. Ona sama má zásadních změn za sebou spoustu – ostatně jedna z nich ji dovedla právě ke koučinku. Jak se vlastně dostala ke svému životnímu poslání, koučuje Andrea svou rodinu a existuje vůbec v koučinku nějaké téma, které by bylo “příliš banální”?
Před narozením syna jste zastávala poměrně vysokou manažerskou funkci v Pařížské ulici, pracovala jste s módními doplňky za stovky tisíc, komunikovala se zástupci věhlasných značek. Pak ale přišel šok po porodu syna, kdy s vámi zaměstnavatel přestal počítat. To musela být pořádná rána pro vaše sebevědomí…
To opravdu byla. Původní dohoda zněla, že i po narození syna budu dál fungovat, vše bylo připravené, ale pak jsem v šestinedělí dostala zprávu, že dohoda padá, a já zůstala ze dne na den bez práce. To pro mě byl šok, a hlavně úplně neznámá situace. Připadala jsem si, že padám ze schodů a vůbec nevím, kde se ten pád zastaví. Protože jako pád dolů to moje ego skutečně vnímalo. Cítila jsem obrovské zklamání, dostavila se sebelítost… Měla jsem dny, kdy mi bylo dobře, ale pak vždycky přišly takové, kdy jsem byla na dně a pořád dokola si opakovala „proč zrovna já“. Nebylo to příjemné období.
Nabídky na jiná místa nechodily?
To ano, oslovovaly mě různé firmy, chodila jsem na pohovory. Ale velmi často jsem slyšela, že jsem překvalifikovaná, moc seniorní nebo že určitě budu chtít hodně peněz. Nepomáhalo ani vysvětlování, že chci prostě jen pracovat. Když se takové situace opakují, je těžké nepřipadat si méněcenně. Najednou jsem se nedokázala „vymotat“ z negativní energie, což se podepsalo na dalších pohovorech, které pak vůbec neprobíhaly podle mých představ. Odcházela jsem většinou nespokojená, navíc když je člověk 18 let v určitém oboru, radikální změna je pro něj hodně těžká. Přestala jsem si věřit, moje sebevědomí bylo v minusu, ztrácela jsem vlastní hodnotu… Mozek mi začal říkat, že nejsem dost dobrá. V tom jsem se „plácala“ hodně dlouho.
Našlo by se na tomto období vůbec něco pozitivního?
Já jsem za něj teď vlastně vděčná. Bylo to období, kdy jsem se musela naučit přijímat věci tak, jak jsou, kdy jsem musela zpracovat své vlastní ego – a to je hodně těžké. Musela jsem začít sbírat střípky, nedělat zoufalá rozhodnutí, ale soustředit se na to, abych byla zase v pohodě. Očistila jsem se od spousty věcí a lidí a také jsem si uvědomila, že už nechci být závislá na cizích firmách a běhat v takovém kolosu, ve kterém jsem byla. Moje hodnoty se začínaly točit jinam, začala jsem chtít mít zase víc času na rodinu a zároveň rozvíjet nějakou svou firmu. Na začátku jsem samozřejmě neměla v hlavě nic konkrétního, to ještě chvíli trvalo.
Kdo vám v té době nejvíce pomohl a byl vám oporou?
Určitě moje rodina, hlavně manžel Štěpán, kterého za to moc obdivuju. Neměl to se mnou lehké, protože mě do té doby znal jako sebevědomou ženu. My jsme se totiž poznali právě na Pařížské, byla jsem dokonce jednu dobu jeho šéfová. A najednou mě začal poznávat úplně jinak. Byl ale skvělý – vždycky mi nabídl rameno k opření a také vyplakání, vždycky mě povzbuzoval, říkal, že mi věří, že určitě něco přijde… A přesně tak by to mělo být, že máte vedle sebe partnera, který za vámi stojí v časech dobrých i zlých.
Zrodil se už tehdy nápad na koučink, nebo k němu vedla ještě delší cesta?
Cesta ke koučinku byla ještě hodně dlouhá. Nejdřív jsem si prošla tím „očistným“ rokem a pak následovalo několik měsíců zkoušení různých rolí. Ale nenašla jsem nic, co by mi úplně vyhovovalo. Vždycky mi moje intuice našeptávala, že to nebude to pravé. A za to jí jsem vděčná. Paradoxně právě intuice a schopnost vcítit se do určité situace jsou pro koučink velmi důležité. Jen jsem to tehdy ještě nevěděla.
A kdy tedy přišla hlavní změna?
Bylo to úplně jako osvícení. Jednou večer na mě vyskočila reklama školy koučinku NeuroLeadership, která je průkopníkem brain based koučinku. Když jsem si ji přečetla, hned jsem věděla, že tohle chci dělat. Byl to neuvěřitelný okamžik – hrozně se mi ulevilo, jako by mi spadl ze srdce obří kámen. Úplně mě pohltil příval energie, i když jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Ale jako by do sebe najednou všechno zapadlo, pochopila jsem, že budu moct zúročit všechny zkušenosti z předchozích 20 let práce, ale také schopnost vnímat, naslouchat, vést. Věděla jsem, že koučink bude něco, co mě bude naplňovat a v čem mi bude dobře.
Co vlastně musí člověk splňovat, aby mohl být koučem?
Já myslím, že dobrý kouč na sobě především neustále pracuje. Rozvíjí se, vzdělává, nastavuje si nejrůznější milníky typu dalších akreditací, doplňování znalostí. A také samozřejmě hodně koučuje a šíří povědomí o svém oboru. Kouč by měl být určitě empatický a já osobně si myslím, že by měl mít nějaké životní zkušenosti. Tím se určitě nechci dotknout mladších koučů, jen mám pocit, že klienti vnímají, zda má kouč třeba zkušenost, se kterou se mohou ztotožnit. Pak musí být kouč lidský a spolehlivý, musí umět naslouchat a respektovat druhé. Velmi důležitá je i energie mezi koučem a klientem – je to jako v každém jiném vztahu, kdy vám někteří lidé prostě „sednou“ a jiní ne. I proto je tak důležité uvědomovat si a respektovat, že každý smýšlí jinak a že my tu nejsme od toho, abychom do druhých vnášeli sebe.
Využíváte znalosti z koučování ve vlastních vztazích, například s partnerem?
Manžel ode mě určitě koučovat nechce, dokonce si vždycky, když přijdu s nějakým „koučovským“ přístupem, ze mě dělá legraci. Ale obecně si myslím, že koučink hodně pomohl naší komunikaci a mému přístupu k manželovi. Naučila jsem se naslouchat tomu, co mi říká, vnímat, co mi sděluje slovy a co se za nimi skrývá. To je hrozně důležité, protože často říkáme věci, které tak nemyslíme. A vnímáme je z pohledu našeho vlastního světa, jenž je ovlivněný něčím jiným než svět partnera. To mi pomohlo chápat potřeby mého manžela, ale i dalších lidí v mém okolí, jinak. Vím, že jsou věci, které nezměním, ale můžeme o nich mluvit a také o tom, jak je vnímám. Jakmile totiž začnete jen házet vinu na druhého – ty jsi mi slíbil, ty jsi řekl, ty, ty, ty – zaženete ho do defenzivy a začne se bránit. Tak vlastně vzniká většina konfliktů.
Jste mámou dvou malých kluků. Změnil se díky koučování váš přístup k výchově dětí?
Určitě. A mění se neustále. Koučovat vlastní děti je ale hodně složité, spíš můžu využít některé nástroje a dovednosti, abych zjistila, kde vznikl nějaký problém. A také si víc uvědomuji, kdy a proč mi třeba ujedou nervy. I kouč je jen člověk a občas prostě neudrží emoce na uzdě. Jen si možná umím lépe analyzovat, proč se to stalo. Že chyba není v klucích, ale ve mně. Určitě se snažím vést se syny dialog, rozvíjet jejich dovednosti, diskutovat s nimi o všem. Je pro mě důležité jim naslouchat a vnímat, co se v nich děje. Na druhou stranu i děti potřebují mantinely, o kterých vědí, že za ně nemohou. To je podle mě pro dítě velmi důležité.
Řada lidí tak docela neví, co si pod pojmem koučink představit a zaměňují jej například s psychoterapií nebo mentoringem. Jak se tedy liší?
V koučinku se snažíme pracovat na nějakém konkrétním problému, do kterého se člověk dostal, na situaci, kterou neumí vyřešit, protože je pro něj nová nebo protože dosavadní řešení nepomáhají. Náš mozek totiž funguje tak, že neustále vytváří neurospojení, jež následně opakovaně používá – a proto v určitých situacích reagujeme tak, jak reagujeme. Pokud se ale mozek ocitne před zcela neznámým úkolem, neví, co s ním. Případně nám může nabízet „osvědčená“ řešení, která ale nefungují a kterých se chcete zbavit. To ovšem bývá bez pomoci zvenčí hodně složité. Kouč pomáhá klientovi prostřednictvím dobře volených otázek k tomu, aby si našel své řešení a svoji cestu. To znamená, že my mu nic nepodsouváme a neřešíme daný problém za něj, jen jej vedeme k uvědomění. Klient totiž sám nejlíp ví, co v jeho světě funguje nejlépe. Jen si prostě teď nevěděl rady s jednou věcí. Díky koučinku dochází k trvalým pozitivním změnám v myšlení – jinak se totiž může stát, že mozek, který nabízí neustále stejné, nefunkční řešení, bude trochu jako myška v kolečku, která se snaží dostat k sýru, ale místo toho jen dokola naprázdno běží.
Koučink otevírá lidem dveře, aby sami v sobě našli jiné možnosti. Na rozdíl od psychoterapie v koučinku nejdeme do minulosti, ale soustředíme se na cestu vpřed, na řešení, koukáme do budoucna. Poradci nebo mentorové zase nabízejí své znalosti a zkušenosti, které sdílejí, a radí ostatním, co mají dělat. Kouč tu ale není od toho, aby udílel rady a podsouval klientovi své vlastní poznatky a názory. Je tu od toho, aby naslouchal a pomáhal klientovi nacházet vlastní cestu.
Jaké problémy s vámi vlastně klienti mohou řešit? Je nějaké téma až příliš banální, že se pro koučink nehodí?
Banální téma pro koučink neexistuje, můžeme řešit cokoli – od dlouhodobých věcí typu nespokojenost s vlastním životem a touha po změně až třeba po výběr dlaždiček do koupelny. Pro klienta to totiž není banální věc. A ve všech případech kolikrát stačí, aby si člověk v rámci rozhovoru s koučem a díky jeho otázkám vyslovil určité věci a úvahy nahlas. Najednou uvidí i cesty k řešení, rozhodnutí nebo ke změně. Je spousta věcí, které se dají koučovat. Je to jen o tom, zda chcete a máte vůli na sobě pracovat.
Foto: archiv Andrey Gawron
Autorka: Lucie Pražáková
