Jana LeBlanc a její blogová obhajoba svátku, který většina jejích přátel nesnáší. Proč byste o něm letos měla přemýšlet jinak?
Svatý Valentýn je sice až zítra, už ho kolem sebe ale registruju hezkých pár týdnů. V Americe v podobě přeplácené výzdoby každého obchodu (včetně našeho supermarketu s potravinami), červených srdíček a mašliček, v Česku v podobě článků a komentářů na sociálních sítích, které jsou asi v tomto duchu: „ježišmarjá, zase ten blbej Valentýn v sobotu.“ Všechno, co jsem si v posledních dnech přečetla či vyslechla o Valentýnu, se dá shrnout do slov americký, povrchní, trapný, umělý, komerční a úplně k ničemu, protože lásku si máme přece dávat najevo během celého roku, a ne jen 14. února, kdy ji navíc obalíme do spousty růžového kýče s nápisem “I love you”.
Ale upřímně: opravdu umíte dávat lásku najevo 365 dní v roce? Já bohužel ne, ačkoliv bych ráda. A tak jsem za takové svátky, jako je Valentýn, ale i za všechny jiné, upřímně vděčná. I kdyby jen proto, že v polovině února v mínus deseti stupních (přesně tolik je teď na teploměru venku u nás doma) prostě potřebuju něco, co mě vytáhne ze spárů zimního splínu, z teplot pod nulou, šedé oblohy, rozbředlého sněhu na silnicích a dlouhatánského čekání na jaro. A registruju, že můj manžel je na tom podobně. Proto se na Valentýna těšíme a ano, budeme ho slavit. A ne, není to proto, že manžel je Američan a já žiju v Americe.
Kdo řekl, že slavit se musí nákupem předraženého spodního prádla, plyšovou opicí s nápisem “For you” přes prsa, valentýnským víkendem za deseti tisíce (dolarů) s ústřicemi a šampaňským? Nemůžu si pomoct, s Valentýnem je to pro mě tak trochu jako s Vánocemi. Taky je konzumní jenom do té míry, do jaké ho konzumní chceme mít. Proto je můj konzum omezený na nákup přání, ingrediencí na manželovy milované brownies, které se pokusím upéct, a kartičku iTunes, kterou si už několik týdnů zapomíná koupit a díky níž si na cestách může stáhnout do počítače své oblíbené seriály a filmy, které jsme nestihli vidět v kině. A taky už konečně vytřídím fotky z našich Vánoc v Čechách a pár jich nechám vytisknout. Já vím, tohle jsem mohla klidně udělat už v pondělí nebo to bez problémů počká do čtvrtka za dva týdny. Ale upřímně, nebýt Valentýna, těžko říct, kdy by na to nakonec došlo – a jestli vůbec. Valentýn je pro mě vlastně tak trochu jako deadline, v dobrém slova smyslu.
A ještě něco. Když jsem se včera odbavovala na letišti v Miami, bylo to u přepážek obalených červeným papírem ve tvaru srdíček. Pak jsem šla na kávu a dostala ji v kelímku se srdíčky místo tradičních obdélníků, v nichž obsluha zaškrtne, jakou kávu chcete, jestli s cukrem a tak dále. A víte co? Možná je to americký kýč, který stojí hromadu zbytečně vyhozených dolarů, ale mně prostě udělal radost. A zpříjemnil mi konec dovolené. Často slyším, jak je Amerika v řadě věcí povrchní, což opravdu mnohdy je. Ale ona i povrchnost dá práci, ať už je to výzdoba letiště, obchodů, srdíčka na kelímcích nebo přání krásného Valentýna z úst někoho, kdo rozdá neznámým lidem tisíce káv denně a možná je pro něj Valentýn letos nejprotivnější z nejprotivnějších, neboť se s ním před týdnem rozešel člověk, kterého miloval … A tak je mi trochu líto všech, kteří tu povrchnost nedokáží vnímat i z téhle stránky, nedokáží si z ní vzít to pozitivní a upravit si ji pro sebe, aby jim třeba aspoň chvilku bylo na světě dobře. Mimochodem, když jsme u toho, láska dá ještě víc práce. Všichni po ní toužíme, málokdy jsme ale ochotní se pro ni trochu snažit a něco dělat. Proč ne třeba zrovna zítra?
Zdroj foto:Pixabay.com
