Život odbornice na zámky a hrady v Česku
Natallia Makovik je původně z Běloruska, ale v Česku žije patnáct let. Vystudovala tady vysokou školu a Česko považuje za svůj domov. Natallia je odbornice na zámky a hrady. Specializuje se na prodej těchto budov soukromým majitelům a bojuje za to, aby většina zámků a historických budov byla opravena a zachráněna – tzn. pokud se o ně nestará stát, aby byly prodány zájemcům, kteří budovy zrekonstruují a nespadnou nám na hlavu. Jak vypadá její typický všední den?
8.00
To už jsem tři hodiny vzhůru. Vstávám v pět, protože je to jediný čas, kdy se můžu věnovat jen sobě. Opravdu důležité jsou pro mě ranní rituály. Nevstávám z postele, dokud se nezačnu na tento den těšit. Mám zformulované motto, které mě vzrušuje a nabíjí energií. Říkám si: “Jsem zámecká královna, zámky moje, jdu vás zachránit.” 🙂 Jakmile si tohle uvědomím, oblékám připravené sportovní oblečení a jdu ven. Každý den běžím podél Labe 5 – 10 kilometrů. Doma udělám ještě jogínský pozdrav slunci a utíkám do sprchy. Pak si udělám kávu a snídani. Obvykle snídám müsli, které si sama doma dělám. Pokud mi zbývá nějaký čas, stihnu se v rychlosti podívat na plán dne. V 7:00 budím děti a manžela a v 8:00 už vezu syna do školky a dceru do školy.
10.00
Jedu do kanceláře do Prahy. Cesta mi zabere od třiceti minut do hodiny a půl, podle provozu. Využívám ji k tomu, že vyřizuju telefony a někdy maily. Když dorazím do Prahy, vyzvednu své klienty z hotelu a jedeme do kanceláře v centru. Tam už má moje asistentka Iva nachystané krásné prezentace zámků na prodej, na které se pojedeme s klienty podívat. Je pro mě velmi důležité prezentovat historické objekty jako opravdový skvost. Proto o každém zámku zjišťujeme jeho historii, legendy, dokonce jestli se tam vyskytují strašidla. Speciálně pro naše klienty zkoumáme dějiny zámku s tím, že z celého seznamu majitelů zámku vybíráme toho nejvýznamnějšího, který by se mohl stát vzorem pro našeho klienta – budoucího majitele.
12.00
Jsme na zámku a začíná prohlídka. Podklady mi dopředu připravují podřízení. Jeden kompletuje faktické údaje jako katastr, mapy a další, druhý člověk se stará o archivní a historický průzkum. Já pak jejich dokumenty prostuduji a zpracuji urbanistickou analýzu. To znamená, že zjišťuji, co by se se zámkem dalo udělat. Než ho dáme do nabídky, několikrát ho navštívím, obejdu obec ze všech stran, promluvím se sousedy, památkáři, starostou. Když přijede klient, vím toho o zámku už spoustu. Většinou mi stačí si jenom zběžně prohlédnout prezentaci a jsem připravená mluvit. Prezentace trvá minimálně hodinu. Když si chcete koupit byt o rozloze 100 m², strávíte na prohlídce třicet minut. A teď si představte, že si plánujete pořídit zámek o rozloze 3000 m² a k tomu park, co má čtyři hektary! Při prohlídce vlastně supluji roli průvodkyně – vyprávím o zámku, ale zároveň upozorňuji na praktické detaily typu statika, stav krovu, vlhkost a podobně.
14.00
Vracíme se do Prahy. Cestou probíráme s kupci plány a odpovídám na jejich dotazy. Vždycky se zastavíme na nějakém zámku, který už majitelé úspěšně opravili. Ideální je, když je tam výborná restaurace a zámek se provozuje jako hotel. Tak klient sám pocítí, co to znamená vlastnit krásný architektonický skvost. Když nemám prohlídky, jsem celý den v kanceláři a jedu naplno: administrativa, schůzky, jednání. I obědy jsou často pracovní. Jím v restauracích, z domova si je neberu. Zkoušela jsem to, ale vždycky to skončilo tak, že jsem je zhltla hrozně narychlo před obrazovkou počítače a nedonutila se jít nikam ven. Ráda chodím do sushi restaurace vedle kanceláře. Je to kousek, je tam ticho a málo lidí. A je to skvělá možnost se prostě podívat ven, kouknout na nebe a pozdravit vesmír. Opravdu to tak dělám. Dívám se nahoru a říkám si: “Ahoj Vesmíre, díky, že jsi se mnou.” Jsem přirozená introvertka a denní program v kanceláři se všemi schůzkami je pro mě vyčerpávající. Proto si na konec pracovního dne vždycky naplánuji něco příjemného – jdu se podívat do knihkupectví, jdu na jógu nebo mani-pedi nebo prostě do kina.
16.00
Jsem pořád v kanceláři. Odpoledne většinou rozděluji úkoly a plánujeme na další den. V kanceláři mám pět lidí plus svého muže. Toho nikdy neúkoluji, jen prosím. 🙂 Připravujeme vydání časopisu Život na zámku, spravujeme Centrální investiční rejstřík památek, no a mezitím se průběžně zastavují klienti, kteří mají představu o nějakém projektu a k jeho realizaci potřebují zámek. Třeba dnes mě navštívila žena, která v Rusku zachraňuje opuštěné a týrané koně. Její projekt je úžasný! Zachránil už 40 koní, které jejich majitelé chtěli dát na jatka. Ráda by je převezla do Čech a přidala k nim i záchranu koní českých. Projekt by chtěla realizovat i na zámku, ve kterém by otevřela hotel. Na pozemku by měly být stáje a k zámku by měly přiléhat louky o ploše cca 30 hektarů. Poptávka je krásná a neobvyklá, a tak prosím kolegy, aby začali oslovovat majitele českých zámků s nabídkou.
18.00
Vracím se z Prahy zpátky do Poděbrad. Mám velké štěstí, že babičku máme také tam, takže vyzvedne děti ze školy a školky. Danielovi jsou 4, dceři Elisabeth je 6. Přes den jsou ve školce a škole s družinou, pak se o ně stará babička. Někdy jim vaří i večeře, když se hodně zdržíme. Já sama vařím ráda, hlavně italskou a japonskou kuchyni, jenže nestíhám. Kamarádka mi nedávno poradila, jak na to: “Prostě si o víkendu uvař několik zdravých jídel a dej si je do mrazáku.” No jo, jen to musím někdy udělat. Takže většinou chodíme na společnou večeři do restaurace. Myslím, že je lepší dát si salát nebo rybu v restauraci, než si doma ohřát třeba pizzu. Má to i praktický důvod. V sedmatřiceti po dvou porodech jsem hrozně přibrala na váze a stojí hodně úsilí nevypadat jako balon.
20.00
Doma je spousta práce. Vím, že bych měla uklízet, prát, jenže my jsme si to postavili trochu jinak. Většinou hrajeme deskové hry nebo si čteme knihy. Děti mluví třemi jazyky – rusky, česky a anglicky. Vyprávějí mi pohádky a historky v různých řečech. Televizi nemáme už dvanáct let.
22.00
Když dočteme pohádky, dávám dětem možnost vydělat si nějaké peníze. Já jsem zastáncem toho, že lepších výsledků dosáhne člověk spíš motivací než trestem. U dcery jsem dlouho hledala cestu, jak ji přesvědčit o denním úklidu hraček. Na začátku stačila soutěž, kdo bude rychlejší. Pak motivace vitaminovými želatinkami. Pak jsem nabídla model: nasbírej si mince a pak si kup, co chceš. Děti uklízejí hračky, skládají oblečení, syn rád vysává a utírá prach. Dcera zase myje nádobí, ovoce, zeleninu. Za úklid dávám 2 – 50 Kč. Když pak chtějí novou hračku, můžou si ji buď sami koupit, nebo na ni přispět. Eli občas dokonce na rodinných nákupech přispěje na potraviny. A syn mi kupuje kytky. Chci, aby si děti uvědomily, že peníze jsou v životě důležité a jakou mají sílu. Ale zároveň, že kontrolu na nimi mají lidé. A že platí, že pokud si něco přeju, je potřeba si na to vydělat. Uznávám, že ne všem takový model vyhovuje a někdo spoléhá na Ježíška, narozeniny nebo to, že jede navštívit babičku. Ale nám to vyhovuje. Navíc vždycky je to zábava. Já uklízím na policích, které jsou hodně vysoko. Pouštíme si k tomu veselou hudbu: Elvise, Armostronga, Glena Millera. Tančíme před zrcadlem a zpíváme, soutěžíme, uklízíme. Po úklidu ještě čteme pohádku, u které obvykle usínám s dětmi. Ještě před spánkem se ale vždycky snažím napsat 10 DĚKUJI – sobě, manželovi, dětem, slunci za věci, co se přes den staly. Pak usínám se spokojenými myšlenkami.
