Štěpánka Štrougalová je matkou čtyř dětí a zakladatelkou Baby Clubu Juklík (www.juklik.cz), který pořádá kurzy plavání kojenců.
Jak skloubit venkovský život s podnikáním v Praze
Štěpánka bydlí v přírodě 100 kilometrů za Prahou, ale její firma má základnu v Praze. Pracovní týden má rozdělený na dvě půlky. První tráví v roli maminky, druhou se věnuje podnikání. Tím pádem má Štěpánka dva druhy všedních dnů. Den A znamená v textu ten maminkovský, den B je den Štěpánky – podnikatelky.
8.00
Den A (Maminka)
To už mám vlastně poledne. U nás na vesnici začíná školka v 6.45 a škola v 7.35 ráno. Někomu se to může zdát drsné, ale já jsem si zvykla a užívám si krásných dlouhých odpoledních hodin, když děti přijdou ze školy. Kolem osmé už mám za sebou přípravu snídaní, svačin a poklizenou kuchyň. Ráda bych sedla k počítači a vyřídila nějaké telefony, ale málokdo je v Praze před osmou v plném pracovním nasazení. Takže si uvařím čaj a užívám si aspoň chvilku klidný domov.
Den B (Podnikatelka)
Spím. Vzhledem k tomu, že jiné dny mi budík zvoní v 5.57 ráno, jsem ráda, že mohu vstávání posunout o pár hodin později.
10.00
Den A (Maminka)
I když bydlíme na venkově a za domem máme les, dala jsem si před stěhováním jeden závazek. Ačkoliv zdánlivě není pro koho, budu se poctivě alespoň trochu líčit, budu chodit upravená a pokusím se vyhnout zahradnickému stejnokroji. Je to dřina, ale v tuto hodinu už i tento závazek bývá splněn. Usedám k počítači, telefonuju a vyřizuju. Domácí kancelář má výhodu v tom, že vám nikdo neustále neleze do kanceláře, neklepe s dotazy a nepřináší pořád nové informace. S pracovní morálkou nemám problém, a co si naplánuji, že udělám, to se většinou i stane.
Den B (Podnikatelka)
To už jsem na nohách. Když jsem v Praze, užívám si rána v centru. Po přechodu z vesnice, kde lišky dávají dobrou noc, je snídaně v pekárnách a kavárnách příjemná změna. Jinak den probíhá klasicky: schůzky, kancelář, život přímo na bazénech. Miluji být v Juklíku, je tam skvělý tým. To je pak radost pracovat. A vím, že jedině vlastní přítomností, kdy sama uklízím, myju nádobí, pozoruju cvrkot na recepci a všechno ostatní, se dneska dá dojít k úspěchu v podnikání. Jedině tak totiž mohu kvalifikovaně rozhodovat o různých změnách.
12.00
Den A (Maminka)
Připravuji si oběd. Jsem docela nenáročná, takže vařím lehká, rychlá jídla jako kuskus, dobroty z červené řepy a saláty. Taky začínám připravovat večeři. Pokud jsem s dětmi, chci být s nimi. Ne vedle nich. Proto si ráda večeři předpřipravím už v době oběda, abych se odpoledne nešidila o čas, který můžeme trávit společně. V zimě, kdy je venku brzo tma, vaříme večeři všichni společně.
Den B (Podnikatelka)
Pokračuji ve všem, co je potřeba udělat na bazénech, jak jsem popsala výše.
14.00 a 16.00
Den A (Maminka)
Děti chodí ze školy většinou kolem jedné, někdy kolem třetí. Ihned a bez velkého mučení dělají úkoly, které jim zaberou zhruba dvacet minut. Pak mají volno. Možná trochu netradičně, ale naše děti nechodí do žádných kroužků. Kdysi jsem se nechala strhnout všeobecným přesvědčením o nutnosti vzdělávat děti ve všech směrech a nechat je docházet do co nejvíc kroužků. To jsme s manželem vyzkoušeli asi dva měsíce. Kroužky i lektoři byly famózní, ale cestování a neustálé koukání na hodinky nás ničilo. Navíc jsme se všichni členové rodiny shodli, že je nám spolu dobře. Pořídili jsme si čtyři děti během pěti let, takže je to vlastně jedna věková kategorie. A dokud na to fyzicky, vědomostně a pedagogicky máme, připravujeme program pro děti na odpoledne vždy s manželem. Většinou se k nám ještě přidá někdo z okolních dětí, takže nás přípravy o to víc baví a zavazují. Ve městě by to asi nešlo, ale venkov nám nabízí neuvěřitelné možnosti. Podle ročního období jezdíme na lodích či paddleboardech, běžkujeme, lyžujeme, lezeme po skalách, jezdíme na kole, jen tak běháme po lesích, kopeme do šišek, házíme na cíl kaštany, koupeme se v řece a rybnících. Vzhledem k tomu, že manželem máme oba vystudovanou FTVS UK, tyto oblasti zatím zvládáme. Dokonce vyrábíme i bunkry! Pravda, trochu zaostáváme v hudebním světě, ale to zase velmi intenzivně napravuje škola, takže výčitky mám jen malé. A musím se přiznat, že já jsem také velmi ráda, že nesedím v autě a nepřevážím děti sem a tam, ale blázním s nimi venku. Každopádně tuším, že se blíží doba, kdy děti budou víc samostatné a o nějaký kroužek si řeknou.
Den B (Podnikatelka)
Stále v Juklíku.
18.00
Den A (Maminka)
Chorobně lpím na společných večeřích, což u nás naštěstí není problém. Líbí se mi, že děti jsou už ve věku, kdy krásně prostřou, zapálí svíčky a podobně. Po jídle má u nás večer klasický průběh: připravit aktovky, poklizení hraček, koupání, nějaká ta společenská hra, čtení, pohádka v televizi. Televizi jsme nikdy neměli. Nějakým záhadným způsobem se k nám do domácnosti dostala asi před dvěma lety. A musím přiznat, že je to zázrak. Zpětně si myslím, že jsem byla v tom netelevizování zbytečně striktní. Je tolik krásných a poučných filmů! A navíc je to u nás vždycky jistota naprostého klidu, kdy mám čas poklidit po večeři a dělat další drobné domácí práce.
Den B (Podnikatelka)
Nemusím běžet pro žádné děti do školky ani do školy, nemusím přemýšlet, co bude k večeři, nemusím nic uklízet. Takže stále pracuji. A užívám si to. Když pracuji, o děti se stará můj skvělý manžel. Život nám dovolil, aby i on měl stejný model, pouze v opačném pořadí. Jestli je to model dobrý nebo špatný, to nevím, ukáže čas. My dva jsme ale velmi spokojení a děti také nevypadají, že by byly utrápené.
20.00
Den A (Maminka)
Děti jsou v postýlkách. Každý, opravdu každý den mi hlavou prolétne myšlenka: “Uf, tak jsme si zase jeden den krásně užili a všechny děti jsou bez větších šrámů pod peřinou.” Držíme se s manželem hesla, že děti chceme seznámit se vším a chceme je naučit, že je možné vyzkoušet téměř vše. Ale je nutné znát a umět dodržovat pravidla. Problém je, že s přibývajícím věkem mám o děti větší a větší strach. Vím, že lék na něj neexistuje a musím se s ním denně prát. Víceméně neúspěšně. Ale lézt po skalách, skákat do jezu, přeskakovat pařezy na kolech, je učím zatím pořád.
Den B (Podnikatelka)
Většinou končím s prací a užívám si milované stepování, divadlo, kino nebo kamarády.
22.00
Tyhle hodiny miluji. Všechno je v poklidu, ideální čas nalít si campari s džusem, usednout k počítači a podívat se, co nového se událo v pracovním světě. Když jsem s dětmi, snažím se být opravdu s nimi. Nezvedám telefony ani neotevírám maily. Pokud to není život ohrožující, odpověď pár hodin určitě počká. Protože jsem sova, i v tuhle noční hodinu mi jde práce od ruky. Ale musím na sebe být přísná a zahnat se ke spánku před půlnocí. Často mi to nevyjde. Nechám se unést a kolem druhé ráno už se na sebe opravdu zlobím. Nechodím spát bez napsaného seznamu na druhý den. Jsem blázen. Vše (úkoly i radosti) si píšu i v pořadí, ve kterém je chci udělat. A nikdy nechodím spát, aniž bych si nedopřála dlouhou koupel. V hlavě mi proběhne celý den, zamýšlím se nad tím, co mě baví, co mi udělalo radost a jak to udělat, aby takových okamžiků bylo v mém životě víc.
