Manželství bez iluzí: Jak se může láskyplný vztah proměnit
Velice sympatický, příjemný, upovídaný, otevřený, společenský. A úžasný gentleman, kterých je dnes dle mého soudu jako šafránu. Hledají se těžce a ztrácejí se lehce. Tomáš je velice milý člověk. Působí jako empatický muž, umí naslouchat a skvěle zhodnotit situaci, o které druhý mluví. Je z něj cítit obrovská chuť do života a svěží elán. Ne vždy to ale takhle bylo. Jako každý člověk, který mi vstoupí do života, má i
Tomáš za sebou příběh. Silný příběh – pro něj samotného silný. Pro ostatní třeba poučný, nepředstavitelný, nereálný. Každý si může z jeho „zpovědi“ vzít, co sám uzná za vhodné.
Měl jsi dlouholetou přítelkyni, kterou jsi miloval, odevzdal jí celé své srdce. Popiš mi chvíli, kdy jsi ji žádal o ruku, prosím.
Byl to úžasný večer, byli jsme spolu ve Vídni a já se večer snažil dělat vše pro to, abychom vydrželi dlouho vzhůru, protože jsem ji chtěl požádat o ruku přesně v minutě jejích narozenin, což bylo 31.12., brzy ráno. Jak se tento čas blížil, tak jsem byl pořád víc a víc nervóznější, musela něco tušit, musela to na mě poznat, ale nedala mi to vůbec najevo. Nakonec to přišlo, já si klekl, otevřel krabičku s prstýnkem a jednoduše v pokoji, v bytě mého dědy, nad ránem a lehce přiopilý jsem se zeptal, jestli si mě vezme. Vyhrkly ji slzy a řekla ANO, de facto bez váhání!
Když se člověk ožení/vdá, je to s myšlenkou, že s tím druhým chce strávit zbytek života. Za druhého by dýchal, důvěřuje mu, ctí ho a miluje bezpodmínečně, prostě jen tak. Ty jsi do manželství s takovouto myšlenkou vstupoval?
Samozřejmě, i když nejsem pokřtěný a rozhodně nejsem správný křesťan, spíš jsem ateista, tak desatero a základní pravidlo etiky jsou jedny z hlavních stavebních kamenů mé výchovy a i povahy. Smysl pro fér hru jsem měl vždy. A nebylo by správné brát si někoho jen tak, z vypočítavosti, z nutnosti, to ne. Tehdy jsem si byl jistý, že s ní chci strávit zbytek života, že ona je ta opravdová láska. Je nutné přiznat si, že v době svatby jsme neměli idylický vztah, ona mě už dávno nemilovala, moc dobře to věděla, moc dobře věděla, jak moc miluji já ji, stejně to druhé ANO řekla. Dnes vím, že udělala správně, tehdy to ANO řekla kvůli mně a já ji za to dnes děkuji.
Tím těžší musely být následující měsíce po svatbě. Chvíle, kdy ses dozvěděl, že tě manželka podvedla a to pouze týden před svatbou.
Přišly na řadu otázky „PROČ tohle udělala?“
Ona moc dobře věděla, že kdyby mi to řekla, tak tu svatbu zruším. Podle všeho to dokonce chtěla udělat, ale její (naše) společné okolí ji to rozmluvilo. Ten fakt, že mě podvedla, jsem se dozvěděl až po rozvodu oficiálně, neoficiálně jsem to tušil celé manželství, nevěřil jsem ji a snad kromě měsíce, dvou jsme žili hrozně – hádky, moje žárlivé scény, byl jsem na ni strašně upnutý, nedával jsem ji dýchat, ona musela tušit, že já tuším. Úplně jsem ji přestal věřit, chtěl jsem to řešit, byl jsem zoufalý. Sex neexistoval, jen hádky, nervy, utrpení, hrozný pocity. Čím víc jsem ji svazoval, tím víc ona byla chladná. Bylo to jednoduše hrozné období, jenže to nejhorší teprve mělo přijít.
Když se stane něco takového, člověk nejdříve obviňuje sebe, poté druhého. Teprve pak přijde fáze, kdy si uvědomíme, že všechno, co se nám v životě stane, má své opodstatnění. Kdy jsi ty přestal vinit někoho a došel k závěru, že to takhle být mělo, že to není tebou?
Ano, samozřejmě, že jsem si zpočátku myslel, že je to celé moje selhání, že jsem byl málo chlap, že jsme to měl ustát a dál za svoji lásku bojovat, rychle jsem si uvědomil, jak jsem to zkazil a chtěl jsem to vrátit a dokázat, že já jsem pro ni ten nejlepší chlap. Střídal jsem chvíle odhodlání a chvíle naprostého zmaru, pouštěl jsem si písničky, koukal do PC a brečel, nezadržitelně brečel. Velmi jsem se upnul na to, že zase budeme spolu. 2x nebo 3x jsme se viděli, poprvé jsem si dokonce jen na schůzku vzal snubní prsten, ani nevím proč, asi gesto, že já to nevzdal. Dopadlo to strašně, ona chladná, až zlá. Pak jsme se potkali po nějaké době zase, pak zase a nebylo to tak zlé, dařilo se mi hrát, že mě to nedrásá, hrál jsem hrdinu. A PAK TO PRASKLO, byla to noc ve všední den, seděli jsme v nějakém nonstopu, připili jsme si a já jí opět vyznal lásku, opět jsem se až ponižoval. To ráno jsem pochopil, že není cesty zpět, tehdy snad pomalu začal obrat. A kdy jsem ji finálně odpustil? Až v momentě, kdy jsem pochopil, že mohu jít konečně dál, jiným způsobem, snad lépe, kdo ví. Bylo to cca rok a půl od rozchodu, poznal jsem slečnu, a i když z toho nebyl trvalý vztah, tehdy jsem si uvědomil, že dokáži dát city, že jsem již připraven.
Každá životní krize nás posune o velký kus dál. Kdybychom žili jen v harmonii a klidu, nic by nás nenutilo překročit naši komfortní zónu, proto jsou životní traumata důležitá. Nutí nás změnit se, posunout se vpřed, osobnostně či duchovně vyrůst.
Co tobě dala taková lekce?
Tato otázka mě nutí se zamyslet opravdu dlouho, nejsem schopen říct, co z těch tisíců věcí mne dalo více. Je toho vážně spousta. Stal se ze mě rozhodně komplikovanější člověk pro vztah – mám nastavené mantinely jiným způsobem. Dále jsem hrdý na to, že se nemotám v kruhu, hodně lidí bez rozdílu pohlaví se totiž motá stále v kruhu, nejsou schopni nic dlouhodobě změnit, neumí se od partnera odpoutat a stále dokola to zkouší, přestože to nikam nevede, nic se nezmění. Je to asi i věkem, ale dalo mi to pragmatično, obecně ze mě tato zkušenost udělala chladnokrevněji přemýšlejícího člověka. Ne, že bych byl zlý, to nebudu nikdy, ale prostě už raději víc myslím a méně jednám, nejsem tak spontánní. Ale musím se přiznat, že v sobě to mám, s tím se člověk rodí, jen to umím podstatně lépe ovládat. Toho si moc cením, umět city “ovládat a dávkovat” (samozřejmě v rámci možností) tak, abych si neublížil, abych i tomu druhému neublížil.
Plno věcí se mi díky tomu podařilo změnit a řekněme k lepšímu. Vrátil jsem se ke sportu, vypadám lépe, mám lepší kondici, cítím se zdravěji a žiji zdravěji. Změnil jsem práci. Když se na to celkově podívám, hezky s odstupem, jak málo stačilo k tomu, abych byl nešťastný a ponížený manžel nevěrné a nemilující ženy kdesi na maloměstě, kam jsem nikdy nechtěl. Asi to teď bude znít jako klišé, ale děkuji Bohu za tuto lekci a za to, že mi dal možnost otevřít oči.
Kdybys mohl, udělal bys dnes něco jinak, co se uzavření manželství či těch měsíců po svatbě týká?
Moje základní životní motto je, že historii se učíme proto, abychom v budoucnu neopakovali chyby, které jsme v ní udělali. A pak, že všechno špatné je k něčemu dobré. Nic bych ve své historii neměnil a rozhodně ničeho nelituji. Člověk musí projít bolestí, musí projít úzkostí, musí poznat zlé lidi. Jen tak bude schopen rozpoznat hodné lidi, štěstí a bude si umět užít radosti. Zpětně samozřejmě mohu napsat plno detailů, i větších skutků, které by pravděpodobně náš vztah udržely a díky kterým bych možná žil úplně jiný život. Ale osud tomu tak nechtěl a tak to má být. O konkrétních chybách jsem přemýšlel poctivě a hodně dlouho, stále dokola. Avšak ne proto, že bych jich litoval, nebo že bych nejraději vrátil čas a udělal ty věci jinak, ale proto, abych se z nich poučil, aby ze mě tato zkušenost udělala lepšího člověka. Je to také dané tím, že vůči ní nemám výčitky svědomí, nemám máslo na hlavě (ne vždy to tak bylo). Jak jsem již naznačil výše, změnil jsem plno věcí a udělám maximum pro to, aby ženy v mé budoucnosti byly s tím poučeným Tomem, ne s tím, který stále své chyby opakuje.
Zdroj foto:Pixabay.com
