Jana LeBlanc v editorialu o tom, jak je důležité naučit se milovat nepořádek. Přidáte se?
Americký pohled na domácnost
Největší překvapení v Americe zažívám pokaždé, když vyrazíme na návštěvu. Nejprve mě šokovalo, že se tady v řadě případů nemusíte ohlašovat. Řekněme, že náhodou projíždíte nějakou čtvrtí a vzpomenete si, že z místa, kde se právě nacházíte, to není daleko k Sarah se Stevem. To už ale zvoníte, Sarah se Stevem se na vás zubí „no jasně, pojďte dál, no worries, tady jenom odhodíme ze stolu ty krámy a take a seat“. To ale ještě není nic proti tomu, když se usadíte a nastává překvapení největší – že totiž vůbec nic nedostanete. K pití ještě možná Colu, ale jestli máte nebo nemáte hlad nebo jestli máte nebo nemáte chuť na kafe, zákusek nebo prostě úplně cokoliv, protože váš žaludek kručí jako pominutý, s tím si Američané moc hlavu nelámou.
U nás v Česku je to trochu složitější. Ještě když jsem bydlela doma u rodičů a někdo nám zavolal, že se odpoledne staví, aby třeba jenom vrátil knížku, kterou si půjčil, vypuklo, co jeden Američan kdysi nazval „panika české pohostinnosti“. „Zeptala ses jich, kdy PŘESNĚ přijdou?“ otočil se otec na matku, která byla hlavou v lednici (co jim dáme?), rukama ve dřezu (aby návštěva náhodou neviděla dva neumyté hrnky od kafe) a myšlenkami někde mezi tím, jak za tři hodiny stihne nakoupit, nasmažit řízky, upéct bábovku a vygruntovat barák od půdy po sklep. Čistý barák. Ale přijde návštěva, je třeba přejet ho pro jistotu podruhé. „UŽ za tři hodiny? A jak dlouho se zdrží? Budou na večeři? Co když budou mít hlad, měli by zůstat na večeři. Nabídlas jim to? Mám zajít do hospody ještě pro pár piv?“ … Předpokládám, že u vás to nechodí jinak včetně toho, že když návštěva konečně dorazí, první, co slyší, je obvykle něco na způsob „ježišmarjá, běž otevřít, já jsem ještě u trouby, ono se to nechce péct“ a hned poté následuje, už do očí návštěvě, „omluvte ten nepořádek“, přestože všechno je na svém místě, sterilně čisté a z podlahy by se dalo jíst.
Všimla jsem si, že my Češi, ať je stav naší domácnosti jakýkoliv, vždycky máme potřebu zdůraznit, že jindy to bývá lepší a ještě nad bábovkou dovysvětlovat, proč dneska není. Pokaždé, když takto sedím v roli návštěvy u některé ze svých kamarádek, přestože vím, jak se věci mají (od toho přece máme ohlašování), zapochybuju: to jsem vážně JENOM JÁ taková bordelářka s neumytou pánví ve dřezu, časopisy všude, kam by vám (nedejbože) mohl padnout zrak, neustlanou postelí (často), prachem utřeným, pokud vůbec, pak jen kolem skleničky, nikdy ne pod ní, která navíc NEMÁ ve váze ani jednu čerstvou kytku? Z tohoto hlediska chápu, proč my Češi nazýváme Američany bordeláři, přestože jejich bordel často není nic jiného než prosté žití: přes židli přehozené triko, vedle počítače štos papírů, kapky od vody na umyvadle (mimochodem, už jste je někdy viděli, když použijete toaletu na návštěvě v Česku?) … V tomto smyslu, musím říct, mě Amerika velice uklidnila, že moje realita není ničím výjimečná, když je v ní trocha nepořádku. A tak si říkám, možná je na čase, abychom se za ni taky přestali stydět? Pokud to náhodou ještě nevíte, prach nikoho nezajímá, stejně je na té polici, když návštěva dorazí, už zase zpátky. Ale ty řízky a bábovky, ty mi prosím neberte, ty ne.
Vítejte v týdnu, kdy naším hlavním tématem bude domácnost a úklid.
Ať si ho dokážete užít i v nepořádku,
Vaše Jana
P.S. Pokud místo bábovky občas pečete americký cheesecake, dejte nám vědět váš recept, můžete vyhrát. Podrobnosti zde. YES! 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
