Náročnější, než mít tři děti, je mít tři nemocný děti. Ještě náročnější je mít k tomu chřipku a manžela na služební cestě. Sedím u jídelního stolu, po pravici mám odpolední toast, večerní zbytky pizzy a fixy, po levici lego, posmrkaný kapesníky a poblitou kuchyň (kašel a mlíko nejsou prý dobrá kombinace), a přemýšlím, čím se nadopovat, abych přežila.
OPTIMISMUS JE OPIUM LIDSTVA!
Všechno záleží na úhlu pohledu. Můžu na to koukat tak, že všechno stojí za hovínko. Mám chřipku a s tou se dá dělat jen jedno – vyležet. Nemůžu ležet, protože mám tři děti. Ty děti mají chřipku. Jediný, kdo chřipku nemá, je můj očkovaný muž, kočka a pes. Očkovaný muž odjíždí na čtyři dny do zahraničí a kočka ani pes nejeví o domácnost zájem. Dost troufalé vzhledem k jejich pokročilému věku. Vzpomenu si na to!
Super, zrovna jsem v cole rozkousala jakýsi druh hmyzu. Ale přísahám, že zrovna tu jsem otevřela před chvílí.
Nemůže mi ani nikdo pohlídat nebo vypomoct, jelikož máme chřipku a tu samozřejmě nikdo nechce.
Od věčnýho kašle mě bolí celý tělo, od smrkání mám rozedřený horní ret a přemýšlím, jestli to, co cítím v levém uchu, může být začínající zánět.
A každou chvíli na mě někdo řve, že chce smrkat, napít, sirup proti kašli, pochovat, čůrat, přebalit, najíst, ideálně všechny tři děti chtějí najednou všechno… Všude bordel…
A už zase slyším pláč…
Taky bych brečela!
Všechno stojí za H****!
ČÁRY MÁRY FUK, TEĎ JINAK…
Je mi sice blbě, jsem sice sama a sice mám tři děti, kterým je blbě, ale 1) mám tři děti – někdo žádné, 2) normálně býváme všichni zdraví a 3) všechno je dočasný stav – samoživitelství, chřipka i že mi nikdo nechce pomoct.
Člověk má tendenci pořád pindat.
Nedávno mě z redakce poslali udělat rozhovor s paní, které se narodily holčičky dvojčátka, jedna zdravá, druhá po krvácení do mozku s celoživotními následky. Zatímco jsem se k nim blížila, vážně jsem přemýšlela, co mám udělat, abych nebrečela. A přišla jsem si nesmírně trapně, protože k čemu by to asi tak bylo dobré, že si tam popláču? Paní mi převyprávěla svůj příběh, holky seděly vedle ní a já hledala nějaký pěkný závěr článku a najednou mi došlo, že pěkný závěr tam prostě není. Nebude to dobrý, nebude to dokonce ani lepší. Teď, ani za rok, ani nikdy. A stejně to nevzdají a zároveň nějak žijou dál a nepindaj.
JÁ PINDÁM.
A to maj děti pitomou chřipku.
Mám na tohle jednu takovou pomůcku. Když pindám tak, že je to blbý i mně.
Koukni se na ty děti a řekni, že kdybys věděla, jak to bude náročný, tak bys je neměla.
A je po problému.
Měla bych je stejně.
Jdu vybrakovat lékárničku.
Můj nejmladší syn o prsa nejeví zájem, takže se domnívám, že příroda to vyřešila za mě a můžu se pořádně „zfetovat“.
Postupně tahám homeopatika, nosní sprej, paralen... hmm, to bude jízda! Jů, tady Modafen, to bych mohla. A prej na chřipku to je!
Teď si vzpomínám ještě na jednu poučku – dětský psycholog Marek Herman v jednom z rozhovorů řekl, že ztrácíme odpovědnost za svůj život. Nechceme nic řešit. Všechno nás obtěžuje. CHCEME SPOLKNOUT PILULKU A MÍT KLID. A to samozřejmě nejde.
Teď takovou pilulku hledám i já.
A není tu. Jednou provždy: není!
PS: Ale ten Modafen je fajn teda. To se musí nechat. To levé ucho skoro necítím.
Foto: Pexels.com
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...