EFT v praxi - deprese

V mém prvním blogu o EFT jste se mohli dozvědět, co to vlastně EFT je a k čemu se používá. Slíbila jsem vám, že vám představím konkrétní situace a problémy lidí, kteří za mnou přišli a kterým metoda EFT pomohla.

Začínáme tedy příběhem lehce depresivním...

Jednoho dne ke mně  přišla Jitka (47 let). Ona i její manžel byli bez práce. Nedařilo se ji najít práci už šestým rokem. Jitka brala antidepresiva, která ji ovšem moc nepomáhala. Vážila 90 kg a cítila se hrozně. Její syn Roman (27 let) je mentálně postižený, trpí častými agresivními výlevy a  jezdí čtyři dny v týdnu do stacionáře.

Paní Jitce nejvíce vadilo, že její syn je agresivní, že na ní křičí i před ostatními lidmi a doma ji dokonce i fyzicky napadá.

S Jitkou jsem v průběhu sezení pracovala takto:I přesto, že...

je Roman agresivní, mám se ráda a přijímám se

na mě Roman křičí, mám se ráda a přijímám se

na mě Roman křičí i před lidmi a já mám strach, co si o nás řeknou, mám se ráda a přijímám se

mi vadí, že se lidi otáčejí, mám se ráda a přijímám se

stále myslím na to, co si o nás řeknou, mám se ráda a přijímám se mi vadí, že mě Roman bije, mám se ráda a přijímám se

že mi tchýně vyčítá, že jsem špatná matka, manželka, mám se ráda a přijímám se

mi to říká tak často, že už si to myslím také, mám se ráda a přijímám se.

Pak jsem se Jitky zeptala, jak u ní vypadá deprese, jak se to projevuje?

Odpověděla: „Ráno se mi nechce vstávat, ani uklízet, protože, když přijde syn domů, tak zase stejně všechno rozhází.“ Byl to stav celkové apatie. Všechny negativní a nepříjemné pocity jsme probraly a odťukaly.

Jitka odcházela klidná.Po měsíci jsme se potkaly a hned mi hlásila, že si konečně našla práci a manžel také. Ve stacionáři se průběžně domlouvá s vychovatelkami o synovi.

Začala o sebe více pečovat, měla nový účes a bylo na ní vidět, že má i více energie a častěji se směje.