Zlatý safír 7 - ach ta Beruška...

Sype a sype... 
a já z toho tentokrát zrovna moc velkou radost nemám :-( Seběhlo se kvůli tomu tolik událostí, že bych si snad i přála, aby se konečně oteplilo, ač o to moc nestojím. Protože miluju celé hodiny ležet venku a nechat na sebe sypat tu nádheru. 
Začalo to háráním Berušky, takže už tím se omezily moje milované prochajdy, protože nás občas otravovali psi, kteří se nějakým záhadným způsobem potulovali v okolí. Kdykoli jindy nepotkáme ani jednu psí nohu bez pánečků, ale zrovna v době hárání se zjevují odnikud.... 
Jeden večer u ní navíc panička objevila nějakou bouli před uchem, vymačkala jí z toho hromadu krve, ale malá ani nepípla, jen držela. Ale viděla jsem jí na očích, že se jí to moc nelíbí. Dostala na to jakousi zvláštně vonící mast a já s Ejmou jsme to musely důkladně prozkoumat. Zrovna moc to nechutnalo, tak jsme jí to jen ožužlaly a nechaly to být. Stejně jsme dostaly vynadáno, že ji ožužláváme. 
Pak přišlo to divné kulhání - a zase u Berušky. Nechápu, kde k němu přišla, ale to má určitě z toho, jak pořád lítá jak splašená a sem tam sebou praští o zem, když ujede na ledu. Panička jí pořád hubuje, že je poděs, ale nedá si říct. Takže museli nakonec na veterinu, protože se to nějak nelepšilo. A bylo vymalováno. Nejen, že dostává nějaké smradlavé tablety (a já moooc dobře vím, že všechny tablety jsou fakt hnus), ale povídala, že jí řekli, že musí mít klidový režim. Beruška!!! :-D Hahaha, to se povedlo, no to bude něco...
Ona vůbec netušila, co to obnáší, ale velmi brzy to poznala. Žádné řádění na dvoře, procházky tak krátké, že snad ani nemělo cenu vůbec vycházet a celé dny trávit doma - prostě vopruz a neskutečná nuda. 
A ta blbka jedna z té nudy cupovala plyšáky a jednoho dokonce po kouscích zhltala. Říkala jsem jí, že to pěkně schytá (jako už tolikrát, když sežrala kabely a vodiče z traktorů a vleček), až se panička vrátí z práce. Ale měla štěstí, panička nic nepoznala. Teda až do večeře. Malá se s chutí pustila do jídla a nebyla ani v půlce, když najednou začala zvracet. Honem jsem likvidovala obsah mé misky a po očku sledovala, co se bude dít, protože mi bylo jasné, že to s tím plyšákem prasklo... A taky že jo. Z malé vyletěly dva velké kusy nějaké modré, slizem obalené hmoty zároveň s večeří, kterou ani nestihla zhltat.
Viděla jsem děs v očích paničky a klidila se na svůj pelíšek. To bylo nadávek. No panička si teda fakt nebrala servítky a malé pěkně vyčinila. Zahučela jsem na malou, že dobře jí tak, stála tam jak oukropek, hlavu sklopenou, ocas dolů a nechala si nadávat. Panička uklízela tu nadílku a pod nos si brblala jednu nadávku za druhou a povídala Berušce, že má velké štěstí, že to šlo ven. No co vám budu povídat, ještě se to za večer opakovalo a panička jen chodila a nahlas se modlila, aby v ní už nic nezůstalo. I já sama za sebe a za Ejmu doufám, že už v ní nic není, protože to domácí vězení by se zase prodloužilo, kdyby musela znovu na veterinu.
Z té veteriny totiž nikdy nevzejde nic dobrého, většinou jen to, že jsme pak vždycky zavřené kdo ví jak dlouho doma. A to panička povídala, že se Beru musí ze všeho do výstavy dostat - no jestli nás ještě míní koupat a zase tahat na výstavu, to už bude vrchol všeho.
Vážně si toho Beruška nabrala hodně, klidně si mohla odpustit nejen to hárání, ale i tu kulhající nohu - a ze všeho nejvíc toho plyšáka, protože je furt pod drobnohledem a panička z ní ani na chvíli nespouští oči - a tím pádem máme utrum i já chudák Elinka s Ejmou. Včetně zabavení všech hraček, což je nespravedlivé :-( Už aby tohle všechno skončilo a byl zase normální klid. 
A sype a sype...