Prima Hvězdné léto pod žižkovskou věží odstartovalo letos již v polovině června, ale na skvělá představení můžete chodit až do 3. září. Tato letní scéna Divadla Kalich a spřátelených souborů přináší nevšední divadelní zážitky v malebném prostředí Mahlerových sadů již osmým rokem. Více jak 60 večerů nabídne komedie, koncerty i muzikály, takže si vybere opravdu každý. Jedním z uváděných představení bude také 10. července S Pydlou v zádech, kde exceluje již více než 40 let Josef Dvořák. Jeho vyprávění by člověk mohl poslouchat dlouhé hodiny, my jsme však měli bohužel prostor jen na pár otázek.
V rámci Prima Hvězdného léta hrajete představení S Pydlou v zádech. Co Vás na něm i po těch letech stále baví, dáváte do něj už i nějakou improvizaci?
Někdo vypočítal, že to hrajeme už asi 45 let, to je hodně, co? Víte, co to je tolik let chodit do divadla, oblékat ten stejný kostým? Improvizace není zakázaná, takže rád tohle povolení využívám. Hru napsal Pavel Fiala, kterého málo lidí zná, ale určitě by po nějaké jeho další hře měl někdo sáhnout. Psal absurdní komedie a vypadalo to, že ke mně se absurdní komedie nijak zvlášť nehodí, ale on zjistil, že je to omyl, že s tímhle textem bych asi dokázal zacházet. Nabídl mi ho, připravil a ono to setsakramentsky vyšlo. A tak se mění vlády, prezidenti, ale na komedii to nemá vliv.
Proměňuje se třeba i publikum, jeho vnímání humoru?
Je tam několik věcí, které apelují na to, aby publikum bylo s námi v kontaktu. Třeba jsou tam narážky na armádu, jejíž problémy řadu let nikoho nezajímají, ale tenkrát byli vojáci hrozně sledovaní, a protože všichni museli povinně na vojnu, tak se s tímto tématem dobře blblo a člověk si toho dělal srandu. Teď je to 30 let jinak, ale pořád je ta absurdita tak velká, že to lidi baví. Je pravda, že v těchto místech představení se už určitá část spontaneity nedostavuje, ale to je pochopitelné.
Když srovnáte hraní na letních scénách a v klasickém divadle, v čem je to pro Vás jiné?
Každá ta věc má svá pro a proti, to jsou pořád ty dvě strany jedné mince. V divadle vše můžete dokonale nasvítit, ozvučit, postavit, vytvořit tu iluzi, se kterou pak hrajete a pracujete dál. Tohle venkovní scény neumožňují, ale zase to nahradí něčím jiným, a to je kouzlo, které by nám možná měli prozradit přírodovědci – posezení v přírodě je nenahraditelné a v tuhle chvíli lidé nežádají, nepotřebují a neželí toho, že na jevišti nejsou věci tak dokonalé jako v divadle. Rádi tohle oželí a ty věci jsou venku dokonce úspěšnější než v kamenném divadle.
Kromě letní scény pod žižkovskou věží chystáte se hrát ještě jinde?
Určitě, ale tohle ví moje žena, kam pojedeme. Já třeba vím jen to, že budu řídit na Plzeň, protože tam vystupujeme na letní scéně v nějakém mlýně. (pozn. redakce - program naleznete na www.josefdvorak.cz)



Na jevišti i před kamerou jste měl možnost hrát se spoustou hereckých legend. Je něco, co jste se od nich naučil po profesní nebo i lidské stránce?
To je dobrá otázka. Já jsem se na ně vždy těšil, když jsem se dozvěděl, že budou jména jako třeba paní Bohdanová. S ní jsem točil film Hvězdy nad syslím údolím, režíroval to František Filip, točilo se to na Kladně a ona mi, myslím, hrála maminku. A od prvního momentu jsem měl pocit, že jsem s touhle paní nedělal nic jiného, než hrál. Prostě to do sebe zapadne neuvěřitelným způsobem a nemusíte se přemlouvat k ničemu. Spíš bychom se měli zeptat jí, jak se jí hrálo se mnou, ale mě se s ní hrálo skvěle. Všechny tyhle hvězdy, ať to byl pan Bláha, pan Brodský a další, tak tito lidé divadlu rozuměli a věděli, co potřebují k tomu, aby mohli odvést výkon, který se od nich očekává. A to beze zbytku plnili. Bylo by pohodlné říct, že jsme se s nimi vezli, ale to ne, já jsem byl rád, že jim můžu sekundovat, že můžu být u toho a dívat se. Na tom není ale žádný zázrak, on to ten pan Werich řekl dobře: „Ucho stačí vyslechnout a odpovědět na to. Vždyť na tom herectví nic není, co na tom furt hledáte?“
Vidíte v rámci showbyznysu, že se něco nenávratně změnilo?
Změnilo, ale já po tom nepátrám a vůbec se tím nijak nezatěžuju. Stejně tak je třeba několik věcí, které jsou pěkné, které bych rád udělal, ale jsou obsazené. Jako to bylo vždycky v životě, tak jsou party lidí, režiséři a dramaturgové, kteří obsazení nemění, vědí, že na určité lidi se mohou spolehnout, že jim udělají to, co chtějí a takhle to probíhá. Pak jsou ale zase další představení a ta mě nelákají vůbec.
Vy jste hodně spjatý s rolemi vodníků. Čím si Vás tyto postavy získaly, co Vás na nich baví?
Ani nevím, jako kluk jsem četl Ladovy Bubáky a hastrmany, pohádkovou knížku, a hrozně se mi to líbilo, líbili se mi ti vodníci a hastrmani. Takže když jsem dostal příležitost zahrát si právě hastrmana v Lucerně, druhého hrál pes, to bylo takové alternativní divadlo, šel jsem do toho. Hrál jsem se psem a bavilo mě to. A protože jsem hrál tím způsobem autorským, jak si Pepík Dvořák představuje hastrmany a vodníky, tak to divákům utkvělo v hlavě a asi si dlouhou dobu neuměli představit, že by hastrmana hrál někdo jiný. Teď ale opravdu vyschl rybník, nevidím nikde žádné pohádky, kde by se objevil hastrman. Snad Troška měl posledního hastrmana. Spolu jsme se potkali v Kadani na festivalu a já jsem mu tehdy říkal: „Zdeňku, ty sis tehdy hrozně zahrával, uvědomuješ si to?“ A on říkal: „No, to je pravda, už bych to neudělal. Teď bych tě obsadil, ale už zase nic nefilmuju.“ No, narazili jsme na sebe pozdě. Ale od té doby mě nějak tyhle postavy míjí, žádné jsem nikde neviděl. Nějak svět nepřeje hastrmanům.
Působíte stále pozitivně, energicky. Jak si udržujete takovou tu klukovskou energii? Když na Vás dopadne třeba nějaký splín, co Vás z toho dostane?
Na to nejsou žádné recepty, nic, že by člověk sáhl do šuplete, přečetl si eventuelně nějaký návod. Mimo jiné mám rád třeba pana Hrabala, ty jeho repliky jsou krásné: "Život je krásný, život je k zešílení krásný. Tedy ne, že by byl, ale já to tak vidím." To je celé. Nechci říkat, že je to kouzlo toho, ale mě by to jinak na tom světě nebavilo. A pokud to jde, vybírám si lidi, na které mám chuť, se kterými strávím příjemný čas a budeme se u toho bavit. Já nemám příliš kamarádů a ty, co mám, tak jsou z nejrůznějších povolání a vždy si spolu strašně dobře poklábosíme. Můžeme třeba sedět ve společnosti a ta společnost čeká, že ji budu bavit, ale já už jsem se téhle povinnosti zřekl, raději vydržím sedět s někým, kdo je tam zastrčený v koutě a povídat si s ním celý den nebo večer a jsme nadšený. Tak to je asi ono.


Foto: Kristýna Solničková (Ženy s.r.o.) se souhlasem










Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...