Tak trochu neveselé Veselí

"Když dojdete až na konec slepé ulice, máte dvě možnosti, přešlapovat na místě, anebo se vrátit. Třiatřicetiletá Eliška se rozhodla pro návrat. Zpátky na jižní Moravu. Do svého dětského pokoje. K rodičům. K sobě samé. Ke své podstatě. Protože doma jsou odpovědi. Nová kniha s autobiografickými prvky se jmenuje Veselí podle Třeštíkové rodného Veselí nad Moravou."  Tolik říká anotace ke knize, která měla velká očekávání a autorčin fanklub na ni vskutku vystál pomyslnou frontu. Kniha, o které se mluvilo ještě předtím než vyšla, by měla být trhák. A všechno napovídalo tomu, že by další dílo bývalé právničky a snachy dokumentaristky Heleny Třeštíkové opravdu měl být bestseller. A možná i je. Pro mě je to ale trochu složitější. Bábovky jsem si vzala na dovolenou a přečetla je během týdne v Chorvatsku s pocitem, že šlo o pěknou relax knížku, co nenadchne ani neurazí. Osm mě překvapilo a "zhltla" jsem každou stránku s napětím co bude dál. Veselí čtu již třetí týden a na tváři mám občas hořký úsměv a občas "rychlo-čtu" abych se pohla z místa. Jde o to, že návrat k životu, před kterým jste utekli nemůže být povznášející. Autorčin pseudonávrat do rodné vesnice a neopomíjený kontrast mezi tím co bylo a je se prostě nedá číst s pocitem, že je všechno sluncem zalité. Při neustálém poukazování na maloměšťácký život a mikro svět místních lidí, je tak patrná její nespokojenost a jakási lítost, že i pokus o vtip zůstává pouhým pokusem. Takže mě nedojímá ani hodný Standa s hovnocucem, je mi jedno že obézní Lenku občas zmlátí manžel a ignoruju dojemnost příběhu alkoholičky Jarky. Dokonce mi ani není líto Eliščina tatínka, který umírá na rakovinu a nemístně grotestní scény kolem jeho nemoci mi přijdou za hranou. Jediné, co z knihy po celou dobu cítím je OBROVSKÁ potřeba autorky vrátit se do minulosti. Doufám tedy, že jí tato kniha pomohla s něčím v sobě neuzavřeným, co v sobě nosila. Co bych na knize chtěla ocenit, je moravský dialekt, kterým je kniha z velké části psaná. Je to naprosto originální a umocňuje to pocit autentičnosti příběhu z Jižní Moravy.  
  PS: Pokud se pletu a kniha je pouhá fikce bez jediného osobního zrcadlení Radky Třeštíkové, pak se jí omlouvám a klaním!