Nechápu, jak jsme takto dříve mohli cestovat

Letos jsme při dovolené s manželem vzpomínali, jak jsme v 90. letech jezdili na dovolenou do Chorvatska. Samozřejmě jsme byli v dobrém rozmaru a vzpomínky byly doprovázeny záplavami smíchu. Když jsem se pak nad tím ale zamyslela vážněji, jsem ráda, že dnes máme vše perfektně zařízené a na dovolenou jedeme s klidnou hlavou.

Měli jsme auto, které cestu sotva zvládlo

Ještě jsme nebyli ani manželé a partner měl tehdy své první auto. Šlo o starší volvo dovezené z Německa. V Česku s ním sice sklízel obdiv a na jízdu do práce bohatě stačilo, ale aby ujelo skoro 1000 km do Chorvatska, na to už jeho kondice nebyla ideální. Taky jsme, pokud si dobře vzpomínám, celkem na třech dovolených museli v průběhu cesty navštívit autoservis, zejména kvůli přehřívání motoru.

A to jsme ani neměli havarijní pojištění a na prvních dovolených dokonce ani cestovní pojistku. Velmi by mě zajímalo, co by nám v případě nehody dokázalo pokrýt naše tehdejší povinné ručení. Dnes máme moderní auto, které je absolutně spolehlivé, přesto nejen do zahraničí jezdíme pojištění doslova od hlavy až k patě.

Dovolená „na blind“

Dovolená na blind, to byl velký fenomén devadesátek. Jak jsem mohla mít nervy na to, abych jela 10 hodin neznámo kam? Apartmány a hotely jsme několik let sháněli až na místě. Jednou jsme první noc museli přečkat v autě, protože bylo volno až od dalšího dne. A někdy jsme dovolenou kvůli nedostupnému ubytování i zkrátili. On by se asi nějaký nocleh našel, ale kdo chce trávit několik hodin objížděním vesniček a dohadovat se rukama nohama o termínech a o ceně?

Nyní máme vše rezervované půl roku dopředu a já absolutně nechápu, jak jsem na to tehdy mohla mít odvahu.

Jedu prosím správně?

Dnes sedneme do auta, zadáme adresu cíle do telefonu a jede se. Tehdy? Na pumpě jsme nakoupili papírové mapy a fixem si vyznačovali trasu. Psala jsem si seznam významných měst, ke kterým podle ukazatelů musíme mířit. Kolikrát jsme zabloudili a museli se bez znalosti jazyka domluvit? Na to snad raději ani nechci vzpomínat. Trasa pak místo plánovaných 10 hodin trvala vždy podstatně déle.

Říct vše v jedné minutě a SMS?

Mám z toho trauma doteď. Roaming byl zatraceně drahý, a tak jsme se různě prozváněli a vše podstatné jsme si řekli maximálně ve dvou minutách, a to se ještě na obou stranách protočili všichni členové rodiny. A ty SMS plné šifer a zkratek… To bych snad raději dnes poslala dopis!

Foto: PXhere