Korálek Elizabetka - jedeme si pro Elinku

Jedeme si pro Elinku Konečně nastal den „D“ a tak jsme se v sobotu 23.března 2013 vydali na cestu. Já, manžel Pavel i dcera Verunka. Pája, náš mladší syn zůstal doma, abychom měli v autě na cestě zpět pro Elizabetku místo. Cesta utíkala celkem rychle, protože jsme tuto trasu už před dvěma týdny projeli, když jsme se byli na štěňátka podívat. Po příjezdu k paní chovatelce už se mi klepaly i ruce a nohy a nemohla jsem se dočkat, až tu malou budu držet v náručí. Byla naprosto úžasná a já jsem byla štěstím bez sebe. Pavel už malou i celý vrh viděl, ale Verča ne a byla ze všech těch hafanů u vytržení. Elinka se jí taky moc líbila. S paní Marcelkou jsme si ještě povídali o Ele, předala nám veškerou dokumentaci a dala nám pro ni i nějaké krmivo, kokinka a vitamínky do začátku, přidala i pár drobností, paní Marcelka se s ní naposledy pomazlila a pak jsme se všichni čtyři vydali na zpáteční cestu. Konečně jsem měla svoji vysněnou Elizabetku! 
Po cestě jsme se dvakrát zastavili, aby se malá mohla napít a vyčůrat, ale byla chudina tak vystrašená, že vůbec neměla o vyvenčení zájem. Vody se občas napila, ale byla očividně rozhozená. Měli jsme ji na vodítku, aby se nerozběhla k silnici, ale jako by nás vůbec nevnímala. Bylo nám jí moc líto. Sebraná od sourozenců a mámy, strčená k naprosto cizím lidem do cizího auta a odvážena pryč z domova, kde mohla vesele řádit a kde byla spokojená. V autě měla připravenou deku a tričko, které jsem při první návštěvě u pejsků nechala, aby načichlo jejich pachem, ale téměř celou dobu se cpala Verunce na klín a nechtěla se od ní hnout. Verunce se to samozřejmě líbilo a smála se, jak se ta malá snaží za každou cenu vecpat jí na klín a tak ji tam nechala, protože jsme věděli, že se u ní uklidní a snad i na chvilku usne. Po zhruba třech hodinách jsme nakonec přijeli domů.   Ela: Dnes přijeli zase nějací lidé a panička mě vytáhla od mámy a vzala mě domů. Koukala jsem na ně, ale moc se mi za nimi nechtělo – tušila jsem, že se něco děje. Ale uvědomila jsem si, že ten pach těch lidiček už znám. Určitě jsem ho už někde cítila. Mám dojem, že už tu byli a že tak voněl i ten velký oranžový hadr na hraní, co nám ho včera panička hodila. Brali si mě z ruky do ruky a ta slečna mi zabořila její nos do mého kožíšku. Bylo to legrační a šimralo to a tak jsem jí olízala její čumáček. Potom panička těm lidem něco dlouho povídala, šustila pořád nějakýma sáčkama a papírama a já jsem pod stolem sledovala, jestli na zem nespadne taky něco pro mě. Vonělo to tam i párkama, ale nic takového mi nedali… Nabízeli mi piškotky, ale vemte si je, když Vám tam tak nááádherně voní něco jiného. Pak mi ta cizí paní navlékla nějaký divný obojek a povídala, že od teď budu nosit tento postroj. No teda nic moc věc. Seděli v kuchyni nějak moc dlouho a panička mě pořád nechtěla vrátit ven. Pak mě zvedla a fotili jsme se spolu a ještě jsem se musela fotit i s těma lidičkami. Povídali mi, že teď už jsem jejich a že si mě konečně odvezou domů. To jsem nechápala – jak domů? Vždyť já jsem doma! Panička si mě vzala do náručí, hladila mě a v očích se jí chvílemi leskly slzy. Pak mě předala do té cizí náruče a já jsem s hrůzou sledovala, že mě nesou pryč. Dali mě do auta, ale nebylo to auto, které nás občas někam vozilo. Vonělo to v něm úplně jinak a jak se zavřely dveře, neviděla jsem ven, neviděla jsem mámu, brášky a sestry, neviděla jsem už ani paničku. Zůstala jsem sama s těmi cizími lidmi a bylo mi najednou moc smutno. Byla jsem zoufalá a snažila jsem se dostat znovu ven. Ale auto se už rozjelo a hlas, který mě uklidňoval byl moc příjemný a hladily mě ty cizí ruce a tak jsem pochopila, že musím zůstat. Plakala jsem….. a pak jsme přijeli - DOMŮ....