Naše Elizabetka - čtvrté povídání
Jsem šťastná jako blecha! Korálek je konečně náš a už ji máme doma. První chvíle a hlavně první noc byly tak trochu rozpačité. Nevěděli jsme, jak Elinku povzbudit, jak ji rozveselit, byla pořád hodně zaražená a nechtěla naprosto nic – ani jídlo, ani hračky a dokonce ani vodu. Noc proplakala jen chvíli, dala jsem jí pod hlavičku tričko, které jsme s ní přivezli, aby cítila své sourozence a nakonec tvrdě usnula. Zato já jsem se vůbec nevyspala. Pořád jsem chodila kontrolovat, jestli je v pohodě, jestli spí nebo jestli je vzhůru a nepotřebuje třeba vyvenčit. Byla jsem nevyspalá, ale šťastná.
Naše první dny s Elou byly hlavně seznamovací. Zjišťovali jsme, jak funguje její denní režim, malá zase postupně přicházela na to, jak to funguje u nás. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem s ní mohla být dlouhodobě doma a tak jsme si na sebe obě velmi rychle zvykly. Mazlil se s ní každý, kdo se doma nachomýtl a hraní bylo na programu většinu dne. Procházky jsme zvládali několikrát denně, úplně jí ze začátku stačila tak čtvrthodinka a už si sedala a chtěla domů. Jen mě zlobilo, že nechtěla moc jíst. Věděla jsem, že samojedi nejsou zrovna velcí jedlíci, ale dělalo mi starosti, jestli Elči bude stačit těch pár granulek, které sem tam přes den sezobla. Naštěstí ji chutnalo maseno, jogurty, sýry a sem tam žloutek, tak jsem to nechala být a nestresovala jsem sebe ani ji. A taky to její čůrání – to by člověk musel vidět :-D . Když čůrala, nedělala to jako ostatní, normálně si sedla na bobek a vsedě si klidně udělala loužičku. Naprosto jí nevadilo, že má mokrý celý zadeček i nohy. Nevěděla jsem, jak ji to odnaučit, protože tohle se fakt nedalo. Naštěstí časem pochopila, že být mokrá není zrovna nejbáječnější pocit a začala si čapat. Ale trvalo to docela dlouho, než se to naučila tak, aby byla po vyvenčení suchá. Nejlepší bylo sledovat ji při hraní. Zamilovala si starou šálu, na které jsem jí uvázala spoustu uzlů a zbožňovala zimní ponožky nacpané do sebe. Dělalo jí děsnou radost, když se jí podařilo do jedné udělat díru a pak z ní vytahovala jednu schovanou ponožku za druhou. Tak si dovedla hrát donekonečna a my jsme nestíhali cpát jí je zpátky :-D . Venku děsně ráda řádila s krabicemi a bylo legrační sledovat, jak se dře s obrovským kartonem a táhne si ho někam rozcupovat na kousky. Malé krabice od bot se jí moc líbily a vláčela je všude s sebou. Vůbec ji nezajímaly nějaké tenisáky a podobné hračky a tak jsme jí dopřávali krabic, co hrdlo (nebo spíš její zubíky) ráčilo. Dokonce i moje stará pracovní trička našla využití. Dodnes je to báječné přetahovalo a těch cucků, co z toho dovede nadělat…..
Ela: Tak mě konečně vytáhli z auta a odnesli mě do nějakého domu. Nechtěla jsem tam být, bylo mi moc smutno. Všechno vonělo úplně jinak než doma a taky věci tu měli jiné. Pořád mě někdo hladil a dávali mi každou chvíli něco na jídlo. Nic jsem si nevzala! Prostě tu nechci být. Tak jsem jen stála nebo seděla a ani jsem se na ně nekoukala. Jsem zvědavá, kdy mě zase zavezou zpátky…. Ale pořád se k tomu neměli a já jsem byla mooc unavená a tak jsem na chvíli usnula. Vzbudila jsem se na nějaké měkounké dece, ale ani se mi nechtělo vstávat, jen jsem se koutkem oka dívala, jak se kolem mě všichni potichu hemží. Pak mě něčí ruce vzaly a nesly mě ven – ta paní si ke mně čapla a pořád mi říkala čůrej. Nevěděla jsem, co po mně chce, ale potřebovala jsem si ulevit a tak jsem sedla na bobek a udělala jsem loužičku. Paní mě moc chválila, ale nechápala jsem za co. Co je zvláštního na tom, když se jeden vyčůrá? Pak se smála a říkala, že jsem jak vodník, že mi kape ze šosu. Pokaždé mi pak po čůrání pucovala zadek a nohy a to mě nebavilo. Pak už byl večer a dali mě do ohrádky, abych se prý vyspala po tak dlouhém dni. Nechtěla jsem spát, chtěla jsem domů. Tak jsem začala plakat. Za chvíli přišla panička a chvilku mě hladila a mluvila se mnou. Pak zase odešla a já jsem znovu začala kňučet a naříkat. Otevřely se dveře a panička mi zase něco povídala, ale už za mnou nešla. Tak jsem se zamotala do klubíčka a rozhodla jsem se, že s těma lidma nebudu mít nic společného. V noci za mnou ještě několikrát přišli, ale ani jsem se na ně neotočila a raději jsem spala až do rána. Ráno už to bylo veselejší. Dostala jsem do misky nějaké dobrůtky a protože už jsem měla pořádný hlad a taky to vonělo, něco jsem snědla. Pořád mě ale tahali ven – věčně jen sem a tam a ČŮREJ. Na mém novém pelíšku bylo tolik nových věcí a tak jsem se do nich pustila. Nejlepší byly ty huňaté koule. Udělala jsem si do nich díry a tahala ven všechno, co bylo uvnitř. Ale oni mi to cpali pořád všechno zpátky…. No a taky šála – to byla parádní věc, s tou jsem lítala jako divá. Sem tam jsem si ještě přes den vzpomněla na brášky a sestřičky a že by bylo fajn řádit takhle spolu a to mě vždycky popadl takový smutek, že jsem jen seděla a moc smutně koukala. Ale tady bylo tolik práce s tím vším kolem mě, že jsem nakonec byla ráda, že jsem tu a že všechny ty věci jsou jen moje. A úplně nejbáječnější bylo, když mi dali ty šustivé časopisy a krabice, to se Vám to tak kráááásně škubalo :-D …..
Naše první dny s Elou byly hlavně seznamovací. Zjišťovali jsme, jak funguje její denní režim, malá zase postupně přicházela na to, jak to funguje u nás. Měla jsem obrovskou výhodu, že jsem s ní mohla být dlouhodobě doma a tak jsme si na sebe obě velmi rychle zvykly. Mazlil se s ní každý, kdo se doma nachomýtl a hraní bylo na programu většinu dne. Procházky jsme zvládali několikrát denně, úplně jí ze začátku stačila tak čtvrthodinka a už si sedala a chtěla domů. Jen mě zlobilo, že nechtěla moc jíst. Věděla jsem, že samojedi nejsou zrovna velcí jedlíci, ale dělalo mi starosti, jestli Elči bude stačit těch pár granulek, které sem tam přes den sezobla. Naštěstí ji chutnalo maseno, jogurty, sýry a sem tam žloutek, tak jsem to nechala být a nestresovala jsem sebe ani ji. A taky to její čůrání – to by člověk musel vidět :-D . Když čůrala, nedělala to jako ostatní, normálně si sedla na bobek a vsedě si klidně udělala loužičku. Naprosto jí nevadilo, že má mokrý celý zadeček i nohy. Nevěděla jsem, jak ji to odnaučit, protože tohle se fakt nedalo. Naštěstí časem pochopila, že být mokrá není zrovna nejbáječnější pocit a začala si čapat. Ale trvalo to docela dlouho, než se to naučila tak, aby byla po vyvenčení suchá. Nejlepší bylo sledovat ji při hraní. Zamilovala si starou šálu, na které jsem jí uvázala spoustu uzlů a zbožňovala zimní ponožky nacpané do sebe. Dělalo jí děsnou radost, když se jí podařilo do jedné udělat díru a pak z ní vytahovala jednu schovanou ponožku za druhou. Tak si dovedla hrát donekonečna a my jsme nestíhali cpát jí je zpátky :-D . Venku děsně ráda řádila s krabicemi a bylo legrační sledovat, jak se dře s obrovským kartonem a táhne si ho někam rozcupovat na kousky. Malé krabice od bot se jí moc líbily a vláčela je všude s sebou. Vůbec ji nezajímaly nějaké tenisáky a podobné hračky a tak jsme jí dopřávali krabic, co hrdlo (nebo spíš její zubíky) ráčilo. Dokonce i moje stará pracovní trička našla využití. Dodnes je to báječné přetahovalo a těch cucků, co z toho dovede nadělat…..
Ela: Tak mě konečně vytáhli z auta a odnesli mě do nějakého domu. Nechtěla jsem tam být, bylo mi moc smutno. Všechno vonělo úplně jinak než doma a taky věci tu měli jiné. Pořád mě někdo hladil a dávali mi každou chvíli něco na jídlo. Nic jsem si nevzala! Prostě tu nechci být. Tak jsem jen stála nebo seděla a ani jsem se na ně nekoukala. Jsem zvědavá, kdy mě zase zavezou zpátky…. Ale pořád se k tomu neměli a já jsem byla mooc unavená a tak jsem na chvíli usnula. Vzbudila jsem se na nějaké měkounké dece, ale ani se mi nechtělo vstávat, jen jsem se koutkem oka dívala, jak se kolem mě všichni potichu hemží. Pak mě něčí ruce vzaly a nesly mě ven – ta paní si ke mně čapla a pořád mi říkala čůrej. Nevěděla jsem, co po mně chce, ale potřebovala jsem si ulevit a tak jsem sedla na bobek a udělala jsem loužičku. Paní mě moc chválila, ale nechápala jsem za co. Co je zvláštního na tom, když se jeden vyčůrá? Pak se smála a říkala, že jsem jak vodník, že mi kape ze šosu. Pokaždé mi pak po čůrání pucovala zadek a nohy a to mě nebavilo. Pak už byl večer a dali mě do ohrádky, abych se prý vyspala po tak dlouhém dni. Nechtěla jsem spát, chtěla jsem domů. Tak jsem začala plakat. Za chvíli přišla panička a chvilku mě hladila a mluvila se mnou. Pak zase odešla a já jsem znovu začala kňučet a naříkat. Otevřely se dveře a panička mi zase něco povídala, ale už za mnou nešla. Tak jsem se zamotala do klubíčka a rozhodla jsem se, že s těma lidma nebudu mít nic společného. V noci za mnou ještě několikrát přišli, ale ani jsem se na ně neotočila a raději jsem spala až do rána. Ráno už to bylo veselejší. Dostala jsem do misky nějaké dobrůtky a protože už jsem měla pořádný hlad a taky to vonělo, něco jsem snědla. Pořád mě ale tahali ven – věčně jen sem a tam a ČŮREJ. Na mém novém pelíšku bylo tolik nových věcí a tak jsem se do nich pustila. Nejlepší byly ty huňaté koule. Udělala jsem si do nich díry a tahala ven všechno, co bylo uvnitř. Ale oni mi to cpali pořád všechno zpátky…. No a taky šála – to byla parádní věc, s tou jsem lítala jako divá. Sem tam jsem si ještě přes den vzpomněla na brášky a sestřičky a že by bylo fajn řádit takhle spolu a to mě vždycky popadl takový smutek, že jsem jen seděla a moc smutně koukala. Ale tady bylo tolik práce s tím vším kolem mě, že jsem nakonec byla ráda, že jsem tu a že všechny ty věci jsou jen moje. A úplně nejbáječnější bylo, když mi dali ty šustivé časopisy a krabice, to se Vám to tak kráááásně škubalo :-D …..
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...