Jolana Voldánová: Snažím se žít podle pravidla „alespoň jedna malá radost denně“

Původně chtěla být herečkou, pak se stala moderátorkou, dokonce jednou z nejoceňovanějších. Doma má několik cen popularity TýTý, uváděla vlastní talk show Rande s Jolanou a jako jediná česká moderátorka a jedna z mála českých osobností má svou vlastní voskovou figurínu v životní velikosti. Proč se nevěnovala herectví a má při moderování trému? Na to vše v rozhovoru odpovídala Jolana Voldánová.

Původně jste chtěla být herečkou. Jste moderátorkou. V čem jsou tyto dvě profese podobné?

Snad jedině v tom, že jsou obě velmi kreativní. V obou zásadním způsobem vytváříte podklad pro divákovu fantazii, ale je už na něm, jak s ní dál bude pracovat. Profese moderátora by ale v prvé řadě měla divákovi přinášet pravdivá fakta a informace, které zobrazují reálný svět kolem nás. Pokud tomu dodáte nějakou vlastní přidanou hodnotu, například i volbou autentických výrazových nebo spíš mimoverbálních prvků komunikace, je to samozřejmě ku prospěchu věci, protože vaše forma podání činí projev jedinečným a neopakovatelným. V herectví naopak vstupuje do hry řada jiných faktorů, většinou předem daný text, kterému svým hereckým projevem teprve vdechnete život. A samozřejmě výrazové prostředky se zásadně liší. Herectví je hodně o emocích, díky kterým získávají postavy svoji barevnost a hloubku. Projev moderátora by naopak měl být co možná nejcivilnější, aby divákovu pozornost zbytečně neodváděl od základních faktů, které mu sdělujete. Vzpomínám si, že s tím jsem na začátku kariéry trochu bojovala. Měla jsem tendenci být až příliš dramatická a to se zrovna do zpravodajství nehodí, nepůsobí to důvěryhodně. Co by ale měly mít obě profese společné, je perfektní jazyková kultura a bezchybný projev. Kamarádi herci vždycky říkali: „abys nebyl takzvaně prvořadým hercem“ … tedy tím, komu je rozumět pouze v první řadě. (smích)

Jak vzpomínáte na své moderátorské začátky? Byla jste v Českém rozhlase, také České televizi. Jaký je rozdíl v moderování v rozhlase a televizi?

Na Československý, respektive Český rozhlas nikdy nezapomenu. Já jsem sice z divadla a recitování měla docela solidní základy toho, jak správně mluvit do mikrofonu, ale to bylo tak asi všechno. Tady jsem se v praxi a za pochodu učila základy žurnalistiky, tady jsem se mnohem lépe naučila pracovat se svým hlasem. A to mi pak výrazně pomohlo i v začátcích televizní kariéry. A je třeba mít na paměti, že v televizi musíte skloubit zvukovou a obrazovou stránku. Když přijdete do televize rovnou z nějakého rádia, kde jste se sice pravděpodobně naučili skvěle mluvit a pohotově reagovat, objevujete ještě vizuální stránku. Přejít z televize do rozhlasu je možná jednodušší, protože v rádiu musí perfektně fungovat především váš hlas. Díky němu čarujete, díky němu si dokážete získat přízeň posluchačů. Není to samozřejmě jediná deviza, ale je velmi důležitá. Protože díky vašemu hlasu a samozřejmě i tomu, o čem mluvíte a jak dokážete svým projevem zaujmout, si vaši posluchači skládají v hlavě obrazy. Tady je prostor i pro fantazii a to mám moc ráda. Televize je ovšem mocná čarodějka – k tomu hlasu přidá i tvář. Pro někoho výhoda, pro někoho nevýhoda. Ale „hýbací obrázky“ jsou pořád magicky přitažlivé. Proto je televize pro řadu lidí tak moc lákavá.

Vyhrála jste několikrát cenu TýTý v kategorii Osobnost TV zpravodajství. Co pro vás tato ocenění znamenají?

Řekla bych, že víc bylo TýTý cenou popularity, než skutečným ohodnocením nějakých kvalit. Já jsem ty svoje ceny „posbírala“ vždycky v letech, kdy jsem byla na obrazovce nějak víc vidět než jenom čistě jako moderátorka zpravodajství. Dvě zrcátka přišla vždy rok poté, co se mi narodily děti, jedno bylo spojené s rokem, ve kterém Česká televize vysílala první díl dnes už legendární soutěže StarDance a ve kterém jsem tančila… snad to poslední TýTý bych mohla považovat za ohodnocení nějakého svého přínosu televiznímu zpravodajství. V tom předchozím roce se totiž v mém životě nic překvapivého ani převratného neudálo. (Smích) Ale vážně: to, že ta moje zrcátka stále stojí na polici v našem hlavním společném prostoru, samozřejmě znamená, že si jich i teď považuji. Ale zároveň mi připomínají, že nic není věčné, a že světská sláva je jedna z nejpomíjivějších věcí v lidském životě.

Jste moderátorka na volné noze. Jak to bylo složité v době covidové pandemie?

Covidová pandemie samozřejmě znamenala zemětřesení i v mé profesi. Řada akcí se zrušila úplně, některé se posouvaly a stále ještě posouvají do termínů, které nejsou obvyklé a výpadek příjmů i nás doma zasáhl poměrně citelně. Ale nejhorší na tom bylo, že se každý z nás musel vyrovnat s totální změnou životního rytmu, začali jsme objevovat svět online výuky a práce. Myslím, že to do jisté míry vzalo vítr z plachet každému včetně těch, které covid pracovně přímo nijak zvlášť nepoznamenal. Ale možná jsme potřebovali zjistit, že jsou i jiné, důležitější hodnoty než honba za kariérou a shromažďování hmotných statků.

Dnes jsou velkým tématem dezinformace. Jak se dá s tímto jevem bojovat?

Tak to je moje noční můra. Fakt, že společnost umožnila vznik a existenci nejrůznějších dezinformačních platforem, webů a stránek, kde lidé beztrestně lžou a dokážou jiným zatemnit mozek, je pro mne naprosto šokující. Já si velmi dobře pamatuji na jednu z prvních pouček nezávislé žurnalistiky, která říká, že každou informaci, kterou pouštíte do veřejného prostoru, musíte ověřit alespoň ze dvou na sobě nezávislých zdrojů. A pokud to nedokážete, nesmíte ji pustit ven. Takže když se dnes dívám například na takzvané „novináře“ v Rusku, kteří dokážou zmanipulovat celý národ a zjevnou agresi vydávají za „mírovou operaci“, tak si říkám, že je to ten nejhorší možný způsob vedení války, jaký si vůbec dokážeme představit. A ani ve snu by mě nenapadlo, že se něčeho podobného v našem století dožijeme. A jak s tím bojovat? Upřímně sama o tom intenzivně přemýšlím a moc optimismu zatím na téhle frontě nevidím. Snad jedině stále dokola uvádět informace na pravou míru, upozorňovat na ty, kteří bezostyšně lžou a zamezit jim přístup do veřejného prostoru. Je to zřejmě krajní řešení, které může řada lidí vnímat jako omezení svobody slova, ale pokud se někdo snaží vraždění a okupaci nezávislého státu ospravedlnit tím, že zjevnou lež vydává za pravdu, je to zřejmě jediný způsob. A všichni musíme víc přemýšlet o tom, kde, proč a jaké informace hledáme a jak se jimi necháváme ovlivňovat.

Mluví se v současné době o jednotě. Jednotnému názoru. Není to v rozporu s demokracií?

Já asi nejsem ta pravá, kdo by měl nahlas vyslovovat nějaké názory na tohle téma, to je otázka pro odborníky, kteří se zabývají světovým řádem a jeho porozumění. Ale nemyslím si, že je nezbytně nutné mít na všechno jednotný názor. Je přece nadmíru zdravé, správné a lidské o věcech kolem nás pochybovat, vést polemiky a nabízet různá řešení a pohledy. Jen si myslím, že to nesmí překročit tu hranici, kde svými názory a postoji začnete přímo ohrožovat soukromý prostor nebo dokonce existenci někoho jiného. Ten, kdo tohle dělá, ohrožuje demokracii mnohem víc.

Uvažovala jste také o vlastním médiu?

Ne. I když, abych byla pravdivá, kdysi dávno jeden epizodní pokus proběhl. S partou přátel v Českém rozhlase jsme tehdy žádali o licenci na vysílání soukromého rádia. To byly devadesátky, kdy začal boj o veřejný prostor. My jsme tehdy v licenčním řízení neuspěli a moje cesta se poté spojila s veřejnoprávní televizí. Máte při moderování trému? Jak s ní bojujete? Zažila jste někdy horké chvilky během moderování? Trému samozřejmě pořád mívám, patří to k živému vysílání nebo vystupování před větším publikem. Ale není zničující, spíš takový adrenalin, který dostává mozek a schopnosti do nejvyšší pohotovosti. S trémou se dá bojovat různě, existují dechová cvičení, která vás uvolní a pár dalších triků. S radostí tyhle svoje zkušenosti předávám při mediálních trénincích, protože tréma může skutečně způsobit „rozsáhlé škody“.

Jak vidíte využití moderních technologií v moderátorství?

Nevím, jaké technologie máte přesně na mysli. Já používám přímo při moderování zejména chytrá mobilní zařízení. Ale stále častěji se setkávám s rolí, kdy musím provést například konferencí jak přítomné posluchače a diváky, tak ty, kteří jsou připojeni na dálku, online. Ale to už byla běžná praxe i před covidem. Dnes není problém moderovat i firemní akce z virtuálního prostředí, vést tiskovou konferenci přes teamsy nebo zoom. A to jsou novinky, které přinesla právě pandemie, když lidi zavřela doma a nabídla jen omezený virtuální prostor, jak spolu komunikovat. Ale nechtěla bych, aby se z toho stalo pravidlo. Pak se jaksi vytrácí ten lidský rozměr.

Dnes je tendence nahrazovat lidi mluvícími umělými roboty. Nahradí roboti i moderátory?

A na to právě narážím. Roboti určitě dokážou nahradit mnohé, jsou přesní, splní do puntíku to, co do nich naprogramujete. Ale dokážou si poradit i s něčím, s čím jejich program nepočítá? Vypadá to, že zatím pořád ne a doufám, že to, co dělá lidi lidmi, roboti nikdy nenahradí.

Jste také spisovatelka. Jaké je vaše téma?

Ale já nejsem spisovatelka. Pouze jsem dala dohromady dvě knížky, které vznikly na základě nějakých mých životních příběhů, poutí a výletů – to byla ta první. Ta druhá pak byly vlastně upravené rozhovory, které jsem svého času točila pro aktuálně.cz a o jejichž vydání projevilo zájem jedno nakladatelství.

Co vám v poslední době udělalo radost?

Snažím se žít podle pravidla „alespoň jedna malá radost denně“.  Těch drobných radostí je tedy spousta a každý den. Foto: se souhlasem Jolany Voldánové Zdroj: Renáta Lucková (autorský text)