Jak jsem potkala Charlieho

Byl to obyčejný úterní podvečer, tedy vlastně nebyl to tak úplně podvečer, bylo půl jedenácté v noci, ale město žilo a člověk se mohl snadno zmýlit. A vlastně ani o obyčejnosti se nedá mluvit, nic veskrze obyčejného se nedělo. Nu, tak jinak: Byla to neobyčejná úterní noc. Teď asi čekáte, co neobyčejně úžasného se té noci dělo, pravdou je, že nic úžasně neobvyklého se neudálo, fakticky se neudálo prakticky nic. Tak tedy: Byl úterní večer, všední den. Všimli jste si, jak bez rozmyslu používáme slovo „všední“? Byl všední den, tedy z podstaty slova nevýznamný, obyčejný až nudný. Všedních dnů máme pět do týdne, to je pět ze sedmi. Pět dnů v týdnu považujeme za bezvýznamné. Zbylé dva dny jsou velmi nevšední, protože poslední všední den, tj. v pátek, se zcela všedním způsobem zlijeme jako dogy a zbytek víkendu je nám pak nevšedně špatně. A když už se nám konečně začne ulevovat, je konec víkendu, rozumějte neděle večer, a před námi je další nudný, obyčejný týden. To je pak otázka, které zážitky během těch běžných dní ještě spadají do šedi životní rutiny a které můžeme považovat za neobyčejné. Nakonec možná ten úterní večer neobyčejný byl…                 Potkala jsem totiž na tramvajové zastávce Charlieho. Bylo to na rohu Václaváku a Vodičkovky, přímo před tou malou pizzerií. Vlastně to není tak úplně pizzerie, jako spíš výdejna pizzy, tzv. take away. Tak mi dochází, že jsem porušila samotnou podstatu toho podniku, protože jsem si svůj kus netakela away, nýbrž jsem ho snědla venku přímo u jeho výlohy. Pevně doufám, že mě nebudou žalovat za psychickou újmu, porušení původního účelu věci, neslušného chování a nevím co ještě. Každopádně, i přes veliké riziko všemožných soudních tahanic, jsem tedy konzumovala své jídlo u take away podniku a spatřila tak na ulici Charlieho. Záměrně říkám spatřila, protože to skutečně bylo jednostranné. Já spatřila jeho, on si mě ani nevšiml a to šel přímo kolem. Charlie miluje lidi, s každým, koho potká, si přeje se spřátelit – jaksi kromě mě, mě přehlídnul jak hladinu. Jen si to představte, krátké nožky do Ó, kulaté bříško a placatý nos. Děsivě chrápe a na nohou nevydrží moc dlouho, takový spíše gaučák. Možná si říkáte: Nic moc!, ale jste úplně vedle, je parádní. Tedy je parádní do té doby, než vám označkuje tašku, to zase tak parádní nebylo. Zatímco já byla uznána za přehlédnutí hodnou, moje taška hrála ve večerním setkání prim. Zatímco jsem já nesprávným způsobem konzumovala svůj kousek pizzy, Charlie pozdravil několik lidí kolem a poté, co jsem se již smířila s nulovou hodnotou mé osoby pro osobu Charlieho, se on najednou otočil, zavrtěl ocáskem a vyrazil směrem ke mně. Málem jsem se od samé radosti zalkla rozpuštěnou mozzarelou: „Vidí mě a líbím se mu, jde se seznámit!“                 Jak sebestředně hloupí dokážeme být. Ne, nelíbila jsem se mu a vůbec mě nechtěl poznat. Líbila se mu moje sportovní taška plná použitých věcí z tréninku, líbila se mu natolik, že si ji chtěl vzít domů a tedy si ji musel označit. Usilovně vrtíc mi přiběhl k nohám a než jsem se stačila poprat s lepící mozzarelou, která se mě snažila udusit, zvedl nožku a přivlastnil si mojí sportovní tašku.                 Povím vám, Charlie je švihák, nejenže se mu málem podařilo připravit mě o život a dostat do soudních sporů, on ze mě během vteřiny učinil středobod výsměchu všech přítomných a to nejen pražských domorodců, nýbrž i veškerého přítomného cizinstva, neboť jeho čin nebyl poznamenán jazykovou bariéru, tudíž se bavilo celé široké okolí. A co bylo zdaleka nejhorší, Charlie bravurně přebil mého Diora. Můžete na sebe stříkat Chanela, Diora nebo Chloe, Charlie v souboji vůní stejně zvítězí. Takže ano, byla jsem trapná, skoro udušená a smradlavá. Není nad to potkat Charlieho…