Na křižovatce

Stojím na křižovatce. Vlastně to není křižovatka, protože vím, jakým směrem chci kráčet, každý den si ho připomínám a prociťuju představy, co si promítám v hlavě jako oblíbený film. Hlavní roli v nich hraje to nové, co toužím v budoucnu vytvořit. Co doslova potřebuju vytvořit, poněvadž hladovím po novém životním kroku. Můj život se totiž pozvolna začal na začátku loňského roku proměňovat. Vlastně se nezačal proměňovat teprve loňský rok, ale už rok předtím. 2021. Ovšem popořádku. Šest let pracuju jako knihkupkyně a nikdy mě nenapadlo uvažovat o jiné práci. Šest let tato práce, kterou nepovažuji za práci, nýbrž profesi, krmila mou duši i moje srdce smysluplností, radostí a zábavou a já se cítila dostatečně sytá. Víc mi toho dávala, než brala. Neděsila jsem se, že po neděli nastane pondělí. Cítila jsem se v ní pohodlně a komfortně. Avšak pohodlí a komfort hrozí životním spánkem… A někdy přijde něco, co nás probudí, jelikož sami od sebe bychom se asi neprobudili, ani bychom nezjistili, že bychom se měli probudit. Že žijeme život, který nám už dal, co dát měl, který už stačil. Nový čas ťuká a tiká a čeká. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o jiné práci. Do doby, než jsem poznala skutečný svět. Než jsem poznala svého manžela. Seznámení s ním bylo moje probuzení. Byl to začátek vícero začátků. Osobních i pracovních. Ten den se dalo do pohybu víc věcí, než kolik bych si představila. Aneb aby se zrodilo něco nového, něco starého musí skončit. Moje profese knihkupkyně se na začátku loňského roku změnila v pouhou práci prodavačky. Všechno dobré se s novým majitelem firmy ztratilo, zmizelo, vymazalo se, nebylo vítáno. A já pro změnu neuvítala „novinky“. Neuvítala jsem chladný a formální prostor, v nějž se naše knihkupectví s duší proměnilo. Neuvítala jsem nadřízené, kterým je jedno, jestli prodávají knížky nebo zeleninu, hlavně že prodávají. Neuvítala jsem toxické vztahy na pracovišti. Neuvítala jsem roli ženy, která má držet ústa a bez zbytečného přemýšlení vykonávat rozkazy. A tak jsem nejdřív promluvila. Potom si nečekaně naordinovala dovolenou. Moje tělo si ji naordinovalo, protože záda to neunesla. (Neunesla to, že jsem si za celou pracovní dobu nemohla sednout, jelikož to špatně vypadá, a tak to pak dopadá tak, že v jeden moment zakořeníte do podlahy.) Nakonec jsem odešla z místa, na němž se pohodlí a komfort změnily v nepohodlí a diskomfort. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o jiné práci. Nebo ještě lépe – o jiném pracovním životu. Volnějším. Svobodnějším. Nezávislejším. Kreativnějším. V němž se mi bude lépe dýchat. Uvažovat o práci na sebe, o práci podle vlastních pravidel, o práci, kde nebudu honit čas a čas nebude honit mě. O práci, kterou nebudu vykonávat s cizími lidmi, nýbrž se svým manželem. Nikdy by mě nenapadlo uvažovat o jiném pracovním životě. A ten nahoře věděl, že by mě to nenapadlo, a tak mi musel pomoct a popostrčit mě. A já mu za to děkuji. I když zatím je všechno ve stádiu myšlenek a konverzací. V čekacím a plánovacím stádiu. Protože… spousta věcí. Zbývá jen vykročit. Jen zvednout nohu a šlápnout do neznáma. Přestože jsem se vrátila do tradičního zaměstnaneckého procesu a ke své profesi, která je návratem ke „starým pořádkům“, každý den mi potvrzuje, že vnitřní přerod se udál a že změna je nutná, žádaná, že po ní moje všechno ve mně volá. Teď už jen odvahu a sílu. AKM