To brzké ráno, kdy ve světě zní jen tichý hlas přírody, zalila mlha. Byla hustá a bílá jako mléko a skryla vše, co by mohlo být lidskému oku viditelné.
Skryla i malou dívku krčící se u stromu a spící spánkem chudých, spánkem, do kterého pronikají všechny nesnáze, který trhá bída bez konce a ruší pocit hladu, co skučí v žaludku.
Dívka se zavrtěla, ale oči neotevřela. Mech jí nahrazoval měkký polštář, na kterém měla rozprostřené dlouhé vlasy, nakupené listí ji halilo jako huňatá deka.
Ráno se posunulo k hodině vstávání, avšak mlha se nehnula.
Dívka si vsunula ruce pod hlavu a nechala se pohladit studeným vzduchem, co během dne trochu zteplá.
Ráno se ospale probíralo a probírali se i lidé. Ti, co by chtěli spát, ale nemohli, staré kosti a zvyky jim to nedovolily. Ti, co by taky chtěli spát, ale museli vstávat, protože práce na ně čekala, i když oni by ji nejradši nechali utéct.
Dívka pomalu otevřela oči, jako by tušila, že z nich setřepe i tu trochu spánku. Byly bílé jako sníh, stejně jako její vlasy, a měly pohled zimy. Její kůže byla vrásčitá věkem, šedivá neživostí a suchá jako led.
Dívka vstala a zhluboka se nadechla, až se jí propadly tváře a rty stekly do kuličky. Všechna mlha se rázem rozplynula a vykoukly barvy podzimu.
Po dívce nezbyla stopa.
AKM
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...