Recenze knihy - Velká samota

Právě jsem se slzami v očích dočetla krásnou a opravdu

velkou knihu od Kristin Hannah - Velká samota.

Rok 1974. Ernst Allbright se z bojů ve Vietnamu vrací domů jako jiný člověk.

Je neklidný, trpí nočními můrami, nedokáže si udržet práci.

Když mu řízením osudu spadne do klína chata na Aljašce, rozhodne se,

že se tam i s celou rodinou přestěhuje.

Divoká, krásná a nezávislá země se jim má stát novým domovem,

kde budou konečně spokojeně žít.

Také třináctiletá dcera Leni doufá, že společný nový začátek alespoň

trochu zklidní bouřlivý vztah jejích rodičů.

Po příchodu na Aljašku se zprvu zdá, že se jejich nové útočiště

a společenství místních drsných a silných mužů a ještě silnějších žen

skutečně stane lékem na všechna jejich trápení.

Když však přijde zima, Ernstův psychický stav se prudce zhorší

a rodina Allbrightových se začne nezadržitelně rozpadat.

Spolu s další vánicí zasáhne Leni a její matku poznání,

před kterým tak dlouho zavíraly oči: v okolní divočině je nikdo nezachrání,

pokud jim má někdo pomoct, musejí to být ony samy.

Velká samota je úchvatný příběh o lidské křehkosti a houževnatosti,

o nádherné, ale nesmiřitelné přírodě, která měří všem naprosto stejným metrem.

Knihu, která má skoro 500 stran a je velkého formátu,

jsem četla jedním dechem.

Hudlenka