Vím kdo za to může!

Za co? Za všechno! Dobře, tak ne, nicméně dnes jsem si něco uvědomila. Mám známou. Posledních pár let se jí spíše vyhýbám, nevím proč, ale necítím se v její společnosti nikterak příjemně. Nevěděla jsem, proč to tak je, ale dnes jsem potkala její tři dospívající děti a při rozhovoru s nimi mi ta myšlenka proletěla hlavou jako blesk. Ona to ví! Ví kdo za to může! Za co? Za všechno. Za nezdary v práci, za její nevydařené vztahy, za neutěšenou majetkovou situaci, za slabé zdraví, za špinavé boty v chodbě i za tvrdý chleba ve spíži. Na jakoukoli negativní situaci ve svém životě reaguje tak, že hledá viníka...a většinou ho najde. Jsou to hloupí a nevěrní partneři, nespravedlivý šéf, rodiče, sousedé, prodavačky v obchodech, lékaři, zkrátka kdo je zrovna po ruce. A tuto svou superschopnost přenáší i na své děti a tak slyším, že za špatné známky mohou učitelé, za špinavou bundu rodiče a za chatrné zdraví lékaři, bez ohledu na plechovku s Coca-colou, kterou při tomto tvrzení drží puberťáci v ruce. Ode dneška budu víc, než kdy předtím pracovat na tom, abych si po každé negativní zkušenosti řekla: Kdo na tom, že se to stalo má podíl? Mohla jsem něco udělat jinak? Mohu něco udělat teď, abych situaci zlepšila? Jedině tak budu totiž já pánem situace a budu schopná na situaci reagovat. Pokud bych přijala myšlenku mé známé a hledala (a jistě také našla) viníka, dostala bych se nevědomky do situace, kdy bych svůj život vydala do rukou cizích lidí a postavila bych se do role oběti, která pouze doplácí na chyby svého okolí.     Nejlepší způsob, jak se naučit něco nového, je přiznat si, že to /zatím/ neumím.