Utrpení není superschopnost

To, že něco zvládnete, neznamená, že tomu musíte neustále čelit. „Zvládla to takhle moje máma, zvládla jsem to já, takže to musíš zvládnout i ty. Nedělej ostudu a zatni zuby. Co by na to řekli lidi, že si takhle vymýšlíš?“ „Ty s námi nepojedeš kvůli blbý rýmě? Prosim tebe, já s horečkou pomáhal stavět tchánovi barák, tak koukej sebrat koule a přemoct se!“ Zní vám tyhle věci povědomě? Od rodiny, přátel či kolegů? To bude tím, že utrpení je pořád v naší společnosti vnímáno jako něco vznešeného. Jako znak síly a odhodlání přemoct špatné podmínky. Lahodí to sice egu, ale dopad na duši i na naše zdraví je bolestivý. Zrazujeme se kdykoliv, když se rozhodneme podle něčeho jiného, než podle toho, po čem doopravdy toužíme. Nenechme si vsugerovat názor, že utrpení z nás dělá lepšího a silnějšího člověka. Že vás vyškolí do budoucna a utuží. Zvlášť, pokud nám něco vnucují ostatní lidé. Naopak. Znamená to neschopnost si stanovit vlastní hranice, kopírování starých a cizích programů a hlavně-popření sebe sama. Realizace věcí, které nám přinášejí utrpení, nás stojí mnoho energie. Nehledě na to, že tělo vám dostatečně výrazně řekne, že se mu tento záměr nelíbí. Křeče v břiše, nervozita, stažení hrudníku, třes… Je těžké tomu nepodlehnout, protože okolí vám častokrát dává najevo, že jste slaboch. Přitom lidé, kteří žijí v takovém sebepopření, si sami neváží své síly ani svých individuálních rozhodnutí. Takže ještě jednou: Utrpení není superschopnost. To, že něco zvládnete, neznamená, že tomu musíte neustále čelit.