Kolikrát jsem si říkala, proč nás život v některých chvílích dokáže srážet na kolena. Proč ty chvíle přichází ve chvílích, kdy jsme šťastni. Proč nás ty chvíle chtějí pohřbít zaživa, kdy si můžeme oči vyplakat a zůstává velké prázdno a díra do nekonečna.
Nevím. Děje se to asi proto, aby každý z nás pochopil, že život není jistota, ani nalajnovaná čára, po které můžeš jít bez obav. Že je sice krásnou, ale tvrdou realitou a my musíme být pořád v postřehu a každý den vnitřně počítat, že se určité věci mohou stát. Jinak, než si přejeme.
Na jednu stranu je myšlenka základem všeho dění v našem životě a na druhou stranu jsou to věci (situace), které nás umí porazit, protože je buď nečekáme, nebo nechceme přijmout do svého života. O těch věcech (situacích) víme, ale nepřipouštíme je. Bráníme se tomu v myšlenkách, protože se bojíme. Jsou to myšlenky šílené, tragické a depresivní a je logické, že jim nechceme dovolit přijít a stát se. Když víme, že jsme tak zranitelní.
Málokdo z nás připustí, že může být sám, když má úplnou a fungující rodinu. Že věta: "Lásko, miluji tě.", může být věta poslední a to navždy. Potlačujeme vědomí, že existuje nevěra, nemoci, nehody, nespravedlnost, neznámo, nejistota, nenávist a plno dalších nechtěných situací, které nám do života vstupují bez pozvání.
Každá ztráta nás moc bolí. Může jít o partnera, děti, rodiče, sourozence, přátelé, známé, sousedy, zvířátko. Ale také může jít o zdraví, práci, bydlení, finance. Když ta věc přijde, přestáváme na určitý čas fungovat. Jsme nevysvětlitelně smutní. Cítíme prázdno. Přepínáme na autopilota, kdy žijeme a zároveň nežijeme. Jsme v té chvíli jako automaty bez duše, protože duše, když trpí, tak nechce žít.
Řešení? Těžko radit, když jsme jen zranitelní lidé. O to je vše složitější, že snaha přijmout zlé věci do života narušuje náš vnitřní systém, který se tomu brání. My toužíme po jistotách, chceme být šťastni.
Umění přijmout smrt a jiné věci je mnohdy nad naše síly. Už jen myšlenka nám vhání slzy do očí a svírá hruď. Smířit se s něčím takových, co naše tělo a podvědomí odmítá, vyžaduje obrovskou snahu a energii.
Myslím, že se na to nejde úplně připravit. Jediné, co můžeme udělat (například ve vztazích, v rodině, v přátelství) - žít každý den, jako by byl náš poslední. Dát do toho všechno. Nic a nikoho nepřehlédnout. Objímat se navzájem, mluvit a nehádat se, nekřičet, všímat si i maličkostí. Důležité je vyjadřovat těm, na kterých nám záleží hlubokou lásku, dávat ze sebe vše krásné. Je potřeba vychutnávat si chvíli, která zrovna je a není ničím narušená. Aspoň, budeme vědět, že jsme pro to udělali a řekli vše. A nebude nás mrzet, že jsme to nestihli.
Na závěr použiji slova, která řekla Matka Tereza :
"Život je šance - využij ji
Život je krása - obdivuj ji
Život je blaženost - užívej ji
Život je sen - uskutečni ho
Život je výzva - přijmi ji
Život je povinnost - naplň ji
Život je hra - hrej ji
Život je bohatství - ochraňuj ho
Život je láska - potěš se s ní
Život je záhada - pronikni ji
Život je slib - splň ho
Život je smutek - překonej ho
Život je hymna - zpívej ji
Život je boj - přijmi ho
Život je štěstí - zasluž si ho
Život je život - žij ho."
Blogerka Michaella
(zdroj obrázku: pexels.com, zdroj citátu: citaty.net)
-scaled-e1777480317930.jpg)
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...