Svoboda je stav mysli - 4. část

Člověk s sebou po celý život vláčí náklady slov, tisíckrát vyslovených jimými lidmi, a k tomu vzpomínky na své úspěchy a neúspěchy. Být naprosto (vnitřně) sám znamená, že člověk tohle všechno odhodí, a má tak svou mysl nevinnou a mladou - ne časově, věkem, ale mladou, nevinnou a "živou" v jakémkoli věku. Taková mysl dokáže vidět, co je pravda, co je slovy nezměřitelné... V této samotě začnete chápat, že je třeba žít tak, jak "jste", a ne jak jste byli, anebo byste si přáli být.  Zjistěte proto, nakolik jste schopni "podívat se" na sebe bez uhýbání, bez falešné skromnosti, bez strachu, odsuzování a ospravedlňování... a žijte se sebou, jací ve skutečnosti jste.  Začnete tomu rozumět až tehdy, když s tím budete žít v těsné blízkosti. To je jako v životě: ve chvíli, kdy si na něco zvyknete - na své trápení, závist, atd. - už to nevnímáte, už s tím nežijete. Kdo bydlí u řeky, zakrátko přestává slyšet její šumění, nebo když si pověsíte do pokoje obraz, už ho po nějaké době nevnímáte. A takhle povětšinou přestáváte vidět hory, údolí a stromy... manžela, rodinu, děti. 

Zdroj: D. Krišnamúrti: Volnost, která neví Foto: Pexels