Podmíněnost je naše vězení - II.

Naše znepokojení - týkající se jak našeho osobního života, tak krutostí a utrpení v nás i kolem nás - je ukazatelem naší podmíněnosti. Prostřednictvím znepokojení a utrpení chápeme, jak moc jsme svým podmíněním/závislostí oslabováni. Co s tím většina lidí udělá? 1/ Znepokojení přijmou a žijí s tím, zvyknou si na to a se vším se smíří... Většina lidí má tendence zvyknout si a vše svádět na vnější okolnosti. Namlouvají si, že kdyby věci fungovaly správně, určitě by na tom byli líp. Svádí vše na nespravedlnost světa, na druhé lidi, na prostředí, atd. Přivykne-li však člověk tomu, co ho znepokojuje, znamená to, že jeho mysl otupěla, ztratila cit a je čím dál hloupější a ochablejší.  2/ Pokud si člověk nezvykne na to, co ho znepokojuje, obvykle se pokouší o únik - prostřednictvím návykových látek, alkoholu, vstupem do nějakého politického hnutí či spolku, nebo chodí na fotbal, do sboru, do kostela, či se snaží z toho vypsat, atd. 

Obě možnosti jsou však jen útěk... Většina lidí se bojí smrti i života - bojí se o svou rodinu, co řeknou druzí, děsí se ztráty a mnoha dalších věcí. Kdo chce nějakému faktu porozumět, nesmí od něj utíkat. Ocitnout se tváří v tvář faktu je možné jen v přítomném okamžiku. Pokud si uvědomujete svou podmíněnost/závislost, uvědomujete si i nebezpečí, které z toho vyplývá - brutalita a nenávist. Jedině když svému podmínění věnujete plnou pozornost - v přítomnosti - zjistíte, že jste svobodní od veškeré minulosti, že od vás úplně přirozeně odpadla.    Zdroj: Džiddú Krišnamúrti: Volnost, která neví Foto: Pixabay