Osobní vize jako vnitřní motivátor

Jak překlopit svojí motivaci z “dělám to proto, abych se ukázal, aby mě uznávali, aby mě měli rádi” do “naplňuje mě to, dělám to s radostí a tu rozdávám dál?” Jak nastartovat svůj vnitřní motor?  Možností je určitě víc, dovolím si napsat o té, která mě osobně zafungovala.  Před lety jsem si přečetla knihu The Seven Habits Of Highly Effective People od Stephena R. Covey, velmi mě v ní zaujala osobní vize - je v knize popisovaná jako naše mapa, díky které víme, kam směřujeme a je nám jasnější, kudy a jakými cestami jdeme.    Viděla jsem v tom návod, jak začít svůj život směřovat po svém. V knize je doslova napsáno: “Mohu se stát svým vlastním tvůrcem.”   Velkým “objevem” pro mě bylo, že kromě – co očekávám o života – jsem si položila otázku – co život očekává ode mě. Dosud jsem svůj úkol na světě a jak ho naplním, nepřipouštěla a doufala, že bude stačit, když se postarám o sebe a svojí rodinu (což samozřejmě taky není málo).  Uvědomila jsem si, že jestli mám být se svým životem dál spokojená, potřebuji do svého života dostat vědomí, že jsem svojí prací ostatním užitečná.  Při sestavování vize je dle S. Coveyho potřeba brát v potaz následující oblasti:

jakým chcete být (charakter), co chcete dělat (přínosy a úspěchy), hodnoty, na nichž je vaše bytí a činnost založena. 

Každý jednotlivec je výjimečný, tedy i vizi bude mít výjimečnou, jedinečnou. Nelze opisovat.  Covey vizi nazývá osobní ústavou, je to písemná norma, která hodnotí a řídí všechno ostatní. Je základem pro rozhodování o důležitých životních krocích. Dává jednotlivci trvalou sílu uprostřed změn. Podle příkladu jsem si tedy vizi zkusila sepsat. Nebyla hotová hned. Postupně jsem jí upravovala a zdokonalovala, přidávala další informace.  Na konci jsem měla sepsanou podstatu svého vysněného života.  To samotné ale bohužel nestačí.  Díky svému dalšímu rozvoji, uvolňování bloků a objevování, že si toho v životě opravdu hodně můžu zařídit sama a po svém, se mi podařilo vizi začít naplňovat a skutečně žít.  Začala jsem věci kolem sebe pozitivně ovlivňovat. Negativním se tolik nezabývat. Ověřila jsem si, že když jsem vytrvalá a skutečně přesvědčená o správné cestě, krůček po krůčku svůj život vylepším. Drobná malá zlepšení mě motivovala k dalším postupným změnám. Obrnila jsem se trpělivostí. Uvnitř jsem měla motor, který se pomaličku rozjížděl, mapoval terén, nesměle zkoušel možnosti, kam to jde a kam to nejde. Narážel a zase hledal nový směr. Trvalo to, ale teď už svůj vnitřní motor nejen mám, ale i vím, že jede a jede správným směrem.  Ale život s vizí není jen zalitý sluncem.  Když přišly těžké životní zkoušky, hroutil se mi svět a nic nedávalo smysl, znovu a znovu jsem si připomínala, že znám svojí cestu, vím kam jdu a když všechny ty těžkosti vydržím, znovu se dostanu zpátky nahoru a půjdu dál.   Vizi mám stále nad sebou, pomáhá mi skoro každý den. Vnesla mi do života lehkost. Když se stává, že se mám dohodnout s někým, s kým bych se nejraději už nikdy v životě nebavila, vzpomenu si na ty velké věci, které jsem si do vize dala a najednou je to dohadování nedůležité a už to tak neprožívám. Když se mi nedaří v práci a chtěla bych s tím seknout, vzpomenu si na svůj směr, najdu přijatelné řešení, zařídím je a jdu dál. Když se děje nějaká nespravedlnost, překonám to a doufám ve spravedlnost příště…  Jsem ráda, že v sobě tuhle oporu mám. Stala jsem se vyrovnanější. Řeším jen to, co si vědomě vyhodnotím jako důležité. To, že má můj život uspořádání, mě uklidňuje.