Někdy stačí jen obyčejné objetí, aby se zeď zbourala..

Nebudu nikoho žádat, aby mě miloval za každou cenu...
Nebudu prosit o pozornost v nějakém koutku něčího srdce...
Takhle to nefunguje... Byla by to chyba a bylo by to špatné...
Nebudu nikomu říkat o prázdných, smutných večerech, o hodinách ticha, kdy jsem toužil držet někoho za ruku a klidně i beze slov...
Nebudu nikomu vysvětlovat, že tam, kde se teď nachází zeď, je obyčejné srdce, které chce chránit, protože se bojí opět riskovat...
Protože se bojí být opět zlomené...
Nebudu nikomu říkat, že když budu žárlit a vyvádět, je to vlastně jen můj vnitřní křik, že někoho miluji a že se bojím, že ho ztratím...
Nebudu nikomu říkat o tom, že když bude někomu na mě záležet, tak se ta zeď rozpadne...
Někdy stačí jen obyčejné objetí, aby se zeď zbourala..
Někdy stačí jen obyčejný pohled, aby se srdce uzdravilo...
Nebudu nikoho žádat, aby se kvůli mně změnil a nebo byl někým jiným...
protože ho/ji budu mít rád takového jaký bude...
I s jeho temnou a světlou stránkou...
I s jeho křehkostí a silou...
(cit.web)