Moc a její moc

Nejsme si vědomi své moci. A přitom je to to nejcennější, co máme. Stále setrváváme v modu malého dítěte, které je bezmocné. Je odkázané na své rodiče, a čeká, co rodiče udělají, jak se zachovají, jak naplní, nebo nenaplní  jeho potřeby… Ano, malé dítě je skutečně bezmocné, když vezmeme v potaz, že náš pohled na svět se utváří do šesti let našeho věku, tak toho skutečně moc nezmůžeme. Jsme prostě závislí. A mnoho z nás stále v této závislosti zůstává. Poznáme to tak, že nemáme odvahu se postavit a říci DOST, to stačilo!!!! Nejste toho schopni, protože jsme v podstatě stále v roli malého dítěte, které tohle nemůže, je malé a rodiče jsou bozi, a když už najde odvahu to říct, okamžitě dostane po papuli, že tohle přeci hodní kluci a hodné holky nedělají… A tak žijeme ve dvojakém světě. Uvnitř nás něco křičí a současně nás to i usměrňuje, že přeci nemůžeme, páč jsme poslušní až za hrob. Vzepřít se mámě a tátovi, na kterých jsme životně závislí,  je naprosto nemyslitelné. Je to taková naše soukromá schizofrenie. A to se projevuje v našem životě, stále potkáváme mámy a táty, převlečené za partnera, kamarády, děti, šéfa a vedeme s nimi svoji soukromou válku,  a když potkáme někoho, kdo je maličko odvážnější než my, ukrutně nás to irituje. Irituje nás, že on překročil svůj vlastní stín a dokázal se postavit, zvednout se, nehrbit se, … našel svoje koule 

Jediným řešením je uzdravit své vnitřní dítě, které doposud  má nad námi moc a ovládá náš život. Jen zdravé a nezávislé dítě - a skutečně stále mluvíme o dítětí, protože je dominantní a vše ovládající, je schopné dospět. A pak můžeme jednat jako dospělý jedinec, dokážeme využít svoji moc.

Kořen našeho jednání tedy opět a znovu leží v našem dětství.

Jaký pohled na svět jsme si jako děti utvořily, takový život žijeme. Je to jen a jen obraz našich mustrů, pravd a přesvědčeních.