Když se jedna cítí dole...

...tak by si to měla fakt prožít.

Nevím, není to o fňukání a litování se. Je to prostě proces. Ten propad má svůj důvod. Něco se v těch hlubinách objeví, co je potřeba "opravit", přijmout. 

V dnešní době sociálních sítí a krásných usměvavých fotek všude kolem se může jedné zdát, že jsou všichni obrovsky happy a že ty sra.ky se týkají jenom mě. A tak se v tom patlám a babrám a cítím se v tom být sama.

Už jsem se ale naučila, že to, co se zdá býti krásným a barevným zvenku, může být opravdu jen pozlátko, za kterým je schovaná fůra šedi.
Dřív jsem se vědomě snažila být pořád pozitivní, happygirl co nemá problém. A jo, chvíli to fungovalo a dokonce jsem to dokázala nalhat i sobě samé. ALE - co se stalo pak? Přišla nějaká ta pověstná "poslední kapka", která už se nevešla do té sklenice, ve které jsem schovávala všechny ty kapičky předešlé....no a šlo to ven. A to sem pak teda fakt čučela. Nevěděla jsem, jak se z toho vymotat. Přišla jsem si jako svázaná, fakt velkým tlustým provazem. Bolelo to i fyzicky...

A tak sem si řekla DOST a začala jsem prožívat si každou tu jednu kapku. Když prostě příjde nějaký propad, nějaký splín - který se v posledních měsících točí kolem hmotného zajištění sebe a rodiny - prožila a prožívám si ho. Dovoluji si být smutná, dovoluji si nevědět a dovoluji si o tom mluvit nahlas. 

Můj pohled je takový, že sdílet to krásné a sluníčkem zalité je super. Člověka to potěší,inspiruje. Jenže někdy to může bolet, když to ten druhý takhle nemá. 
A proto si myslím, že sdílet své bolesti, strachy a propady je ještě důležitější. Aby na tom světe byla pořád rovnováha:-)

No nic, tímhle celým jsem vlastně chtěla jen říct, že se momentálně cítím dost naho.no...a že je skvělé si to zvědomit a dovolit...a nedávat na ty bolístky náplasti a brufen, abych o tom nevěděla...ale vědomě si to prožít, prodejchat, pustit to po vodě...to je jedno. A těšit se na to, že to přejde - za hodinu, za půl dne, zítra...a zase bude veselo:-))