Deník idiotky: Sněhem ukrytá

Vstávám… …dělám si čaj… …s vědomím, že vše je tak, jak má. Moje snídaně je opečený toastový chleba s máslem a s marmeládou. Po ranní hygieně si sednu za psací stroj. Na stole leží kniha. Čtu ji. Snažím se do ní vcítit. Vžít. Po nějaké době ji zavírám a vkládám papír do stroje. Ještě než moji hlavu postihnou myšlenky, že všichni jsou přece lepší než já, nemá to smysl, zabodnu první úder do psacího stroje… Píšu. Nic nepřepisuju. Píšu, co mě napadá. O příběhu, kterému dávám svoji duši… Nebolí to. Paradoxně?!   Občas to nejsem já. Občas jsem někým jiným. Občas se nepoznávám. Občas si nerozumím. Před odpolednem se oblékám a odcházím do divadla. Odehraji svůj kus představení. Bavím se. Prožívám děj s diváky. Předávám. Venku sněží. Zítra musím opět na schůzku. Pozítří také… …spousta práce, projektů… …žádanost… Procházím se tmavými uličkami… …pod sněhem ukrytá… …nevídaná… …nevidomá…   Vnímám své iluze a sny. A věřím jim.