Deník Idiotky: Pocity z místa, lidí a doby

Stojím v dlouhé frontě. Přemýšlím, co asi uvidím. Otevírá se první sál, druhý... Spousta lidí mi před obličejem bliká mobilem, aby si mohli zachytit ten okamžik. A já začala přemýšlet od detoxikaci od mobilu. Dokonce i od focení, které jsem mívala dost podobně. Najednou cítím, že chci fotit jen zajímavé věci, hry světel a stínů, zajímavé kompozice, úhly. Uvědomění si, že nejvíc je ten pocit, který je nenahraditelný. Pocit z místa. Užít si to, kde jsem. Vnímat, jaký ve mně zanechává dojem, co mi říká, s čím uvnitř mě rezonuje. V období posledních měsíců jsem se dozvěděla nejvíc sama o sobě. Co chci, co nechci, naučit se vnímat samu sebe a své pocity. Ujasnit si, kam mířím a proč. A děkuju za ten čas, díky kterému jsem takto přemýšlet mohla. Za vyslovení slova miluju...  ...oporu v naprosté odlišnosti... ...nekonečno... ...moře... ...oceán pampelišek... ...cokoliv, co neuchopíš...   A víte co? Mě začaly bavit i ty roušky. Baví mě úsměvy přes masku. Baví mě hra očí, jeden pohled, který mnohdy prozradí víc než celá tvář. Jaké tajemství provází sundání roušky. Jak je o to cennější jeden úsměv, který dokáže vykouzlit mnohem víc než jsme si kdy mysleli. Vděčnost.