Deník idiotky: Paříž, vol. 2

Jedna z první myšlenek, když jsem v Paříži byla první den, byla... Čím větší město, tím víc pokušení. Na každém kroku jsem viděla nádherné dívky. Dívky, co se nestydí být samy sebou. Stačil mi jeden pohled směrem k nim a viděla jsem, jak jsou jiné. Otevřenější. Nebojící se riskovat. Žít naplněný život. Ještě tehdy jsem k nim měla (pocitově) blízko, ale přitom tak daleko. Přišla jsem do tamnější skvostné sýrárny a užívala si tu atmosféru prostoru, kam člověk chodí den co den a lidé vás zdraví jako dobrého známého a ne jako anonymního "nepřítele". Připadala jsem si důležitě, krásně. A já jediné, co jsem si v tu chvíli přála k dovršení mé radosti, bylo, umět jazyk a nepřipadat si jako cizinka, která jim nerozumí ani slovo. Chtěla jsem mezi ně patřit. Mezi tu mentalitu, která mi v ten moment přišla o dost slušnější a přístupnější než s čím jsem se doposud setkala. Navštívila jsem spoustu krásných míst včetně Louvru, nádherných zahrad Luxembourg atd. Při jedné procházce jsem si v hlavě vytvořila plán. Pokud bych měla přestat být s tehdejším partnerem, pak jsem se chtěla nastěhovat tam. Alespoň na chvíli. Najít si tam přátele a chvíli jen tak bezplánovitě žít. (Zároveň opět ten můj vnitřní kontrast, který je pro mě typický, kdy už se chci spíš usazovat...) Sice jsem se přestěhovala "jen" do Prahy, ale i tak to byl krok, který nevylučuje žádné další možnosti. Každý má svoje starosti a občas na to v tom spěchu zapomínáme. Mám však pocit, že v tom spěchu tam a v tom, co vidím všude kolem, v tom vjemu krásných věcí, památek, které se jen tak neomrzí, zahrad, kde je tak krásně dýchatelno, že byste ani neřekli, že jste právě v srdci Paříže, vše, veškerý stres, tlak okolí, negativní myšlenky, vše se mi venku rozplývá jako oblak dýmu. Cítím se svobodná, tak krásně neznámá a dopřávající si. Jsem šťastná, že jsem dokázala vyjet sama, bez ohledu na ostatní. Vždyť proč bych měla být doma jen proto, že nemám s kým jet? Být otevřená světu, to je moje heslo, kterým se snažím se řídit. Chci se v životě spolehnout jen sama na sebe. A taky na koho jiného?