Deník idiotky: Je nám líto, málo praxe

Hledání práce. Neustálé. Neutichající. Stále aktuální. Mám vždycky několik prací. Uživím se dobře. Ale jsem unavená. Víceméně ze žádného většího rozvíjení se. Teď mi vícero věcí skončilo, a ačkoliv mám velkou svobodu, přesto bych ráda měla jednu práci a vyvíjela se dál. Dostat se výš. Povyrůst. I ve vlastních očích... Ale asi to znáte všichni. Každý chce dělat to, co ho baví. Jen je škoda, že je to ovlivněno tou větou: „Nemáte dostatečnou praxi, litujeme." A tak si říkám jen to, že by mi mohlo kdekoliv pomoct jen to, že jsem schopna přijmout práci za malý plat, pokud to bude cokoliv v kultuře. Hlavně abych se pořád nebudila ze sna... „Ale ale slečno, vždyť s tím vaším životopisem..." „Ale já myslela, že už toho mám docela dost. Minimálně o dost víc než absolventi, co právě vylezou školu." „Hlavně nemyslet!" Znáte to. Pozvou vás na pohovor, kde vám v podstatě řeknou, že máte málo praxe. A zeptají se vás, jestli si dokážete představit, že byste něco tak velkého dělali právě vy. „Jsem pracovitá, ano, naučím, zaučím!" Všechno jen pro získání šance a nové praxe. Vždyť kde ji mám jinak vzít? Nebo to znamená, že pokud nejsem génius obdařený talentem, tak se moje ego nikdy neprosadí? A budu se dál cítit ve všem tak méněcenně?   Ne, ne, ne! Asi musím kráčet pomalounku. Ne ta zhurta a stále ještě po malých krůčcích. A tak i když už jsem si včera myslela, že si půjdu ustřelit palici, tak si ji ještě nějakou dobu nechám a budu trpělivě vyčkávat na nové příležitosti. A ještě si budu v hlavně malovat, jak bych kvůli té práci mohla cestovat a poznávat.   Hlavně nemít pocit, že jsem něco promarnila.