Deník idiotky: Domovy

Sedím a mlčky pozoruji. Zatím nic. Moje napětí vzrůstá a mé tělo se začíná svíjet v těžko viditelných křečích. Za chviličku uslyším první zvuk…další…další…a další… Funguje?! Funguje! Radostí téměř zapěji a jsem štěstím bez sebe. Zvuk pračky se v ustálených intervalech opakuje a to mě zahlcuje nevýslovnou radostí. Je tak úžasná! Je krásná, čistá, zachovalá, staršího data – moje!   Plnohodnotné bydlení v plnohodnotném bytě. V mém novém domově. S pár věcmi, na kterých mi doopravdy záleží. S mým rozvojem. S mým světem. S mými zkušenostmi. Dřív jsem si myslela, že domov dělají věci. Jenže domov mám od jisté doby tam, kde si ho udělám. Navždy ho budu mít doma u maminky, v tom domě, kde jsem vyrůstala. V tom domě, na který mám i nemám hezké vzpomínky. Myslela jsem si, že si nikde jinde nezvyknu. Při prvním stěhování jsem obrečela spoustu věcí, které jsem musela oželet. Dnes mám jen čtvrtinu z nich a ani jedna z nich mi nechybí. Protože já se cítím konečně celá.   Nepotřebuji nic, na čem jsem dřív lpěla. Potřebuji jen sebe, svou hlavu, své srdce a pár slov k „modlitbě“ před spaním.   Sotva jsem dosnila svůj sen jednoho zasněženého zimního rána, uvědomila jsem si, jak moc jsem ve svém novém světě šťastná…