5. díl: Jak správně běhat? Do začátku mi stačily 3 základy techniky

Když jsem začala s běháním, neměla jsem ani tucha, že existuje nějaká technika běhu. Běhat může snad každej a žádná věda v tom není, ne? Pak přišel dotaz „běháš přes špičku, že jo?“ Odkývala jsem to a při příštím výběhu jsem šla zkusit, jak se to dělá.
Klasika. Už po pár desítkách metrech jsem to šlapala jak mi to vyšlo.
Ale zase platí jediný: NEVZDAT TO A ZNOVA A ZNOVA VYRÁŽET A ZKOUŠET TO. ZLEPŠENÍ PŘIJDE. Vypíchnu 3 ZÁKLADY TECHNIKY, které jsem zapracovávala postupně a které mi usnadnily výběhy:
1/ PŘES ŠPIČKU NEBO PŘES PATU?
Dočtete se toho spoustu a je přípustný nášlap přes špičku, přes patu a i na střed chodidla. Jak se v tom vyznat? Uložilo se mi, že sprinteři běhají spíš přes špičku (= běháš spíš rychlejc a kratší trať? Tak to vezmi přes špičku.) a maratonci přes patu (= běžíš pomaleji a udržuješ tempo delší trať). S tímhle pravidlem jsem si vystačila a podle rychlosti, kterou jsem zvládla, jsem ty styly – až s dalším postupem času – střídala. Což dělám do teď. 2/ JEN MÍRNÝ PŘEDKLON, HRUDNÍK TĚ VEDE
Běhat se nemá v předklonu, ale ani v záklonu. Nejvíc se mi líbil popis, že hrudník tě vede, zadek se nevyšpuluje, bedra se neprohýbají. Hezky napsáno, jen moje ochablý svaly tomu nechtěly pár měsíců rozumět a statečně vzdorovaly. K paragrafu jsem jistě neměla první týdny daleko, o zhroucenym paragrafu ke konci okruhu nemluvě. Nezoufejte, půjde to. (Jojo, a pak se začnou rýsovat i ty svaly na bříšku.) 3/ RUCE JSOU STEJNĚ DŮLEŽITÝ JAKO NOHY
Vybavuju si dvoumetrovýho borce, kterýho jsem často potkávala. Hubenej stožár, co běhal asi tak 10x rychlejc než já, vždycky máchal rukama ze strany na stranu. Vypadalo to divně, že se to nezdálo ani mně. Tak jsem šla hledat. Dočetla jsem se, že rukama se samozřejmě nemáchá. Ideální je mít ramena uvolněně dole, pohyb jde z ramen zezadu dopředu a v předloktí se pokoušet držet 90 stupňů. Bacha ale na kulacení zad. Vždycky, když sebe přistihnu, že se mi vrací počítačovej předklon, snažím se představit si, že vzadu mezi lopatkama držím celou dobu tužku. (Neproklínejte mě, až to bude zkoušet.) To, že se v ideálním případě dýchá pravidelně, to snad ani psát nemusím. Anebo jo? Já si uvědomila, že se skutečně nezajíkám a nezadržuju dech až asi po roce. PRVNÍ ROK JSEM:

postupně drilovala jen svou osobní disciplínu a techniku o třech bodech. vyrážela na okruh v průměru asi 3-4x týdně a z indiánskýho běhu jsem se propracovala na souvislý 3 kiláky. běhala v souvislým pomalejším tempu. A až po pár měsících jsem si začala dávat na závěrečnejch 300 metrech sprint.

Byla jsem na sebe fakt pyšná, že běhám. Zatímco ostatní zvěčňovali svoje výkony o desítkách kilometrů na sociálních sítích, já si držela svoji půlhodinu a svůj tříkilometrovej okruh. Ne, že by do mě občas nepíchlo ušklíbnutí „to jako dáváš jen tři kiláky?“. Jasně, že píchlo. Ale sama v sobě jsem si znova nastavila: Heleno, nesrovnávej se. Chceš to přece začlenit do života napořád. Je ti kolik ti je a žádná mašina z posilovny už dávno nejseš. Padnout total vyčerpáním, navíc ještě i z běhu si přece nechceš způsobit. Nakonec se to ukázalo jako ta nejlepší strategie pro mě.
Bez běhu už nemůžu být, můj průměrnej okruh je teď 6-7 kiláků.
V létě ho dám i každej den, v zimě (když to jde vyběhnout) tak 3x týdně. Když to doběhnu, mohla bych klidně i vyrazit za 5 minut znova. Jo, a to hlavní – cítím se víc fit než ve dvaceti (co si teda pamatuju) a do posilovny na pás se rozhodně vyrazit už nestydím. Jestli se budeme mít #betterandbetter, je jen na nás. Tak do toho. Občas to nejde bez potu, občas to chce vážně vylepšit právě i tu techniku. Pak to zafunguje. A stojí to za to! Vaše Helena
Ps: Slíbený story o tom, jak jsem nalítla na spoluběh, se mi sem už nevešlo. Tak příště, ju?  

O MNĚ A MÉM MOTIVAČNÍM PROGRAMU PRO NEBĚŽCE

Běhání pro mě  bylo utrpení už puberty. Nudilo mě to a nešlo mi to. Ale dala jsem to. Běhám už více než pět let a za tu dobu jsem natrvalo zhubla 8 kilo a pravidelný výběh je pro mě tak samozřejmý jako pít ranní kafe. Potvrzuju, že jediný, co funguje, je zvednout zadnici a jít. Svůj postup, jak nejen začít, ale u běhu i vytrvat, jsem pilovala krok za krokem. Svoje vychytávky a fígle zpracovávám do MOTIVAČNÍHO PROGRAMU PRO NEBĚŽCE, který bude za pár týdnů hotový. Hodlám to brát s humorem a ukázat vám, jak jsem se jako běžec ultralajk poprala se svými mindráky i bariérami sama. A že jich bylo. Ale bylo i tolik momentů, kdy mě běh podržel a odměnil, že věřím, že to smysl má.  Potkat se můžeme i na mých stránkách betterandbetter.cz nebo na instagramu zde.