Snažím se předávat letité zkušenosti žen, které svými osudy inspirují druhé, říká Květa Santlerová. Sama je jednou z nich

Spisovatelka, manažerka, koučka a jednoduše řečeno velmi akční žena, u které byste jen těžko hádali, že si prošla zdravotně náročným obdobím a je pětinásobnou babičkou. Květa Santlerová má stále spoustu elánu, miluje humor a cestování a s radostí předává dál své zkušenosti nejen z více jak dvacetileté podnikatelské dráhy, ale také z oblasti partnerského života, kdy se svým manželem slaví neuvěřitelných padesát společných let.

Vybudovala jste úspěšnou vzdělávací společnost Santia. Co Vás vedlo k tomu odejít z klasického školství a začít vzdělávat jinak?

Jejda, to už je tak dávno. Sama se divím, že jsem po čtyřicítce našla tu odvahu pustit se do podnikání. Učení jsem měla moc ráda, ale chtěla jsem zkusit i něco nového. Učila jsem na základce, později na vysoké škole a pak jsem vyhrála konkurz do prestižní Akademie České spořitelny, kde jsem získala mnoho interních i zahraničních zkušeností a odtud byl jen krůček k tomu, abych v roce 1998 založila vlastní vzdělávací společnost Santia. Moc jsem se na začátku bála, ale měla jsem velkou podporu od manžela, synů a kolegů. Nikdy jsem toho nelitovala a mám velkou radost, že si Santia i beze mě vede velmi dobře.

Nyní působíte jako mentorka a přednášíte o partnerském soužití. Na co se v rámci přednášek nejvíce zaměřujete? Jaká témata Vaši posluchači řeší především?

V rámci Minervy21 jsem působila jako mentorka a docela odvážně si troufnu říct, že jsem mnohým ženám změnila život. Dodnes se s většinou svých mentee scházím a předávám jim své zkušenosti a dnes jsou z nás už kamarádky. Věřím, že když se dostaneme do určitého věku, měli bychom své zkušenosti předávat druhým a společnosti také něco vrátit, co do nás nainvestovala, například v rámci našeho vzdělání. Proto dělám všechny své přednášky zdarma a mou odměnou je to, když se to lidem líbí. Moc ráda podporuji ženy všech věkových kategorií a přednáším jim nejen o tom, jak žít s chlapem více než padesát let, ale i tom, jak si užívat život v pozdním věku, o mezigeneračních konfliktech, o cestování, o radosti ze života a dalších tématech.

Měla byste nějakou radu pro ženy, které chtějí rozvíjet své sebevědomí?

Holky, nebojte se. Když jsem byla mladá, stále jsem z něčeho měla strach, obavy, abych všechno precizně zvládla, rodinu, práci, domácnost, aby bylo uvařeno, upečeno, aby byla domácnost „vyšůrovaná“, aby byly děti vzorně připravené do školy… Neustále jsem o sobě pochybovala, jestli jsem dost dobrá, jestli toho dost umím, přemýšlela jsem, co si o mě řeknou ti druzí. To jsem zdědila od své maminky. Na to se vykašlete. Udělejte si rekapitulaci toho, co umíte, co jste zvládly, pochvalte se, važte si samy sebe, pečujte o sebe, nesrovnávejte se s druhými a hlavně se radujte z každého dne.

Ze své firmy jste se stáhla především ze zdravotních důvodů. Ovlivnila transplantace ledviny Váš pohled na život?

Řeknu to takto, 2. listopadu 2015 jsem absolvovala transplantaci ledviny a nechci se rouhat, ale tyto roky patří k mým nejlepším v životě. Proč? Vážím si každého dne a neřeším tolik blbosti, snažím se brát život s nadhledem. Mám skvělou rodinu, synové mě zlobí jen někdy, můj muž je i po 50 letech to nejlepší, co mě mohlo potkat. Miluji svých pět naprosto úžasných vnoučat, mám spoustu báječných kamarádek a kamarádů. Moc ráda cestuji, snažím se hodně chodit, trochu cvičit a pořád makat fyzicky. Dělám, co mě baví - čtu, dívám se na dobré filmy, píšu knížky, šprtám angličtinu, přednáším, pomáhám druhým, vydávám se za kulturou nebo třeba do vinného sklípku. Občas si zahřeším nezdravým jídlem a dobrým vínem. Ráda se směju a nenechám se otrávit "toxíky"- lidmi, kteří si stále stěžují a nadávají. Prostě miluji život a modlím se, aby mi to ještě nějakou chviličku vydrželo.

Od psaní odborných knih jste přešla ke knihám o životě babiček. Inspirace je asi zřejmá, ale můžete nám přesto prozradit, proč jste se rozhodla ke sdílení svých babičkovských zkušeností a co všechno se čtenáři v knihách dozví?

Už jsem to uváděla mnohokrát, ale k psaní mých knih mě inspirovala moje báječná vnoučata. Když se narodil před osmnácti lety Šimon, začala jsem si zapisovat jeho neskutečně vtipné hlášky a příhody, které jsem s ním zažila. Pak následovala další vnoučata - Kuba, Miki, Stelinka a Viktorek, a tak vznikla první kniha "Ať žije babička", kde popisuji nejen své zkušenosti s výchovou svých dětí, ale i rozdílné pohledy na výchovy dnešních maminek. V druhé knize "Co ty na to, babičko?" se snažím předat inspiraci a osvědčená „moudra“ nejen moje, ale i našich babiček, jak si udržet psychickou a fyzickou svěžest i v pozdním věku. Dozvíte se, jak řešit konflikty s rodinou, jak neskočit na lep podvodníkům nebo i to, k čemu jsou dědečci a mnohé další. Jedna čtenářka mi napsala: „Tato kniha by měla ležet na nočním stolku každé ženy, když si potřebuje zlepšit náladu. Je lepší než antidepresiva.“ Jsou to laskavé knihy, které jsou v dnešní době moc potřeba.

Jak probíhá Váš tvůrčí proces? Máte například nějaké zvláštní rituály, přístupy apod.?

Musím se přiznat, že hodně těžce. Nemohu „vyplivnout“ knihu za půl roku. Několik let sbírám materiál, zapisuji si příhody, dělám poznámky a pak se teprve pustím do psaní. Já se opravdu snažím psát ty knihy upřímně, moc mě to baví, ale musím mít na psaní chuť, klid a pohodu. Nemohu se do psaní nutit, protože by pak stálo za prd. Když mi to nejde, musím knihu odložit a vrátím se k ní třeba za půl roku. Prostě musím mít z toho psaní radost, kterou chci pak předat čtenářům.

Patří mezi cílové čtenáře pouze prarodiče, nebo si v knihách to své najde širší spektrum čtenářů? Co jim svými knihami chcete předat?

Ne, to by byl omyl. Tyto knihy čtou nejen babičky, ale i mladé ženy, které zde získávají inspiraci a pochopení pro starší generaci. Mám i pěkné ohlasy od mužů „stříbrného“ věku, kteří se rádi zasmějí. Jak už jsem psala, snažím se předat životní zkušenosti posbírané za sedmdesát let života, zkušenosti mé maminky, babičky i moudrých kamarádek, které svými životními osudy inspirují druhé lidi.

Co pro Vás v životě i tvorbě znamená humor?

Miluji humor, celý život se ráda směji a moc ráda se stýkám s lidmi, kteří mají smysl pro humor. Mám ráda laskavý humor a věřím, že smích prodlužuje život. V našem věku je taky dobré, když se člověk umí zasmát sám sobě, protože některé situace, které se nám dějí ve stáří, jsou opravdu komické.

Jste stále pracující babička, která občas pohlídá, nebo už trávíte více čas s vnoučaty? Co společně podnikáte?

Firmu sleduji jen z povzdálí, protože má dobré vedení, tak se jim do toho nepletu. Jsem moc vděčná, že mám s velkými (18, 16 a 14 let) i menšími vnoučaty (9 a 6 let) výborné vztahy, ale nevidíme se tak často, jako když byli malí. Máme se moc rádi, navštěvujeme se, stále něco slavíme a občas vyrazíme na výlet nebo na dovolenou. Teď mám ale období, kdy s mužem hodně cestujeme a věnujeme se převážně sobě.

Jakým největším výzvám či překážkám jste čelila před vydáním první neodborné knihy?

Budete se divit, ale vůbec žádným. Poslala jsem ukázku do prvního nakladatelství, které jsem našla na Googlu, a to byl Albatros. Ihned se mi ozvali, že by měli o knihu zájem, protože se jim líbí. Ujala se mě skvělá redaktorka paní Bystrá a pod jejím vedením jsem dokončila hladce obě knihy. A nesmím zapomenout na báječnou ilustrátorku Pavlu Filip Navrátilovou, která svými ilustracemi dodala knihám šmrnc.

Máte v plánu ještě nějakou další knihu, případně na jaké téma?

Ano, psaní se stalo mým koníčkem. Mám již téměř hotovou třetí knihu, která bude o mé velké lásce, o cestování. A z té mám opravdu velkou radost. Při jejím psaní jsem se opět vrátila do úžasných míst jako Kuba, Omán, Vietnam, Argentina, Chile a do mnohých míst, která jsem procestovala a kde jsem zažila mnohé vtipné i krušné příhody. Čtenáři se dozví, že se dá cestovat radostně i po šedesátce. Takže se těšte.   Autor: Kristýna Solničková Foto: se souhlasem Květy Santlerové