OSLOVUJEME, VOLÁME!

OSLOVUJEME, VOLÁME!  Ano, správně, vybavili jste si něco gramatiky z prvního stupně základní školy. Pilovali jsme ji i na stupni druhém. Ti, co se dostali tak daleko, si jistě vzpomenou na někdy úmorné hodiny českého jazyka. Ač naši mateřštinu miluji, souhlasím s tím, že je těžká, složitá, komplikovaná a i vysoce vystudovaným občanům se podaří vytvořit občasné chyby. V ústním i písemném projevu.  Já jsem se zamyslela nad skloňováním jmen a příjmení. Je to taková naše česká lahůdka. Většinou máme jedno nebo dvě jména křestní a jedno nebo dvě příjmení. Já mám od každého pouze jedno. Stačí mi, aby mě lidé i úřady identifikovali. S tou druhou Blankou Vykydalovou, o které vím, že žije v Moravské Třebové, se osobně neznám, takže v našich životech nedochází k žádným omylům či zmatkům.  To, že dokážeme jména komolit, špatně vyslovovat, nebo úplně měnit, se přesvědčujeme velmi často. Bývají to situace úsměvné, ale i trapné. Vzpomínám si na svůj trapásek, kdy jsem asi před čtyřiceti lety šla k lékaři. Přijdu na polikliniku a s hlavou v malém okénku, evokující gilotinu, vznáším dotaz, kterou chodbou se odebrat k doktoru Ručičkovi. Paní v sesterském stejnokroji s rukama v bok a kroutící hlavou mě ujišťuje, že u nich doktor Ručička nepracuje. Jsem zmatena, jsem si jistá, že pracuje. Už jsem u něj kdysi byla. Možná, že právě v tuto chvíli popíjí se svou stejnokrojovanou sestrou dopolední kávu, takže momentálně nepracuje. Ovšem po polknutí posledního doušku se jistě doktor Ručička chopí endoskopu a opět se rozpracuje. Sestra za okénkem doktora Ručičku ne a ne vydat. Ale jak se tak stává, najednou se jí rozsvítilo. Prostě jí to docvaklo. Nyní vstrčila hlavu pod gilotinu ona a s radostí vykřikla: „Nožička! Vy chcete k doktoru Nožičkovi! Takže druhé patro a třetí dveře vpravo.“ Měla pravdu, byl to on, můj obvoďák. Když jsem vešla, podal mi na přivítanou ruku, na které mu chyběly dva prsty. A pak že Nožička  Ale pojďme si připomenout, jak bychom se měli oslovovat, případně jak na sebe volat, řvát či hulákat. Vzpomínáte na češtinářskou formulku „pátým pádem oslovujeme, voláme?“ Bohužel, pátý pád stále mnoho Čechů ignoruje. Jsou z nich v momentech oslovování Slováci. Z neznalosti, či ze zvyku oslovují, především muže, v prvním pádě. Pane Krkovička, pán Slanina. Ale správně přece oslovujeme: Jane Rosáku, Ptáku Rosomáku, Ivane Trojane, Andreji Babiši, Ježíši Kriste!  A takhle spisovně se křičí na žáky či na ptáky například v 7C: Strnade, Drozde, Stehlíku, Hrdličko a Slepičko sednout a mlčet! Ale i kluci na sebe přívětivě volají: hele vole, ty debile, hňupe, magore a tak podobně. A některé dívenky se také pěkně pojmenovávají: ty náno hloupá, ty krávo blbá, ty káčo zamindrákovaná! Ony ty děti používají i mnohem jadrnější slova, to se mi až uši stáčejí do kornoutů. Ovšem když už na sebe děti tak krutě a sprostě volají a řvou, mohli by učitelé při kárání přihlédnout k faktu, že řvou gramaticky správně a zmírnit jim tresty. Netahat je za obě uši, ale jen za jedno.  U křestních jmen tolik nechybujeme. Zato u příjmení velmi často. Pravda, některá spojení zní zvláštně, viďte pane poslanče Srnče. Nebo vám to přijde obvyklé paní redaktorko, doktorko Zorko Horká?  Někdy může dojít k mýlce, nebo dokonce ke zmatení spoluobčanů. Jakýsi puberťák na ulici zahuláká Svobodáááá a kolemjdoucí lid se nejen lekne, ale přinejmenším se i zamyslí. Tak jak je to s tou svobodou? Máme ji nebo nemáme? A v tom zahromuje Svoboda z pátého patra zpět do ulice: už letím Kousááál. Lid je zděšen, rozhlíží se, kdo koho kousal, a slabší nátury vezmou pro jistotu nohy na ramena. Pouze Kousal je šťastný, že konečně přijde Svoboda.  Ale pamatujme, že Tomáš Rosický bude vždycky Rosický a Evžen Rošický zůstane navždy Rošickým. Zrovna tak Roman Šebrle, nebo známý herec Ivo Niederle.  A že má čeština i něžné odstíny, mohou posoudit lidé, jimž je šeptáno pátým pádem do ouška: ty můj broučku medový, ty moje beruško sedmitečná, můj sladký hlupáčku, kočičko moje zlobivá, miluju tě ňufánku voňavý nebo ty moje potvůrko roztomilá. Pojďme se pro zajímavost podívat, jak by tato něžná oslovení zněla v prvním pádě. Ty můj brouček medový, ty moje beruška sedmitečná, můj sladký hlupáček, kočička moje zlobivá, miluju tě ňufánek voňavý, ty moje potvůrka roztomilá. To přece není oslovení! Ale při těchto důvěrných špitáních lidé naštěstí nechybují. Ani ti, kteří nedokončili základní vzdělání. Nebo se mýlím?  Co vy na to Hynku, Viléme, Jarmilo? A co tomu říkáš ty, Leošu Marešu?