"Obdivuji každého, kdo něco umí. Ne v tom smyslu, že zvládne dokonale řemeslo. To nestačí. Obdivuji tu třešničku na dortu. Něco navíc. Originalitu. Jedinečnost."
Proč stojí za to investovat do láskyplné tvorby
Jako malá jsem se učila leccos. Umím šít, plést, háčkovat, patchworkovat, malovat vajíčka voskem, hrát na klavír, psát všemi deseti naslepo, těsnopis, malovat pokoje, natírat fasádu, péct chleba a piškot, co je jako dech, vařit nejlepší rajskou na světě, recitovat básničky (Máj jsem uměla od začátku, od konce i od prostředka) ..... nic z toho se ale nestalo mou životní posedlostí. Šila jsem leccos včetně plesových šatů a zimních kombinéz, co se pletení týče, umím i složité norské vzory, vajíčka a kahany s voskem vytahuji jednou ročně na velikonoční dílničky. Štětku jsem měla v ruce nedávno, když jsem předělávala ložnici .... a zjistila jsem, že některé věci jsou jako jízda na kole - nedají se zapomenout :). Pečení chleba jsem za ta léta vypilovala k naprosté dokonalosti a rajská s karlovarským knedlíkem a luxusními masovými kuličkami se u mě objednává dlouho dopředu.
Všechno to dělám ráda a s láskou a poznámky typu, že bych se tím mohla živit, přecházím s úsměvem. Vím totiž s naprostou jistotou, že nemohla. Od nadšeného amatéra k profíkovi je cesta dlouhá jako odsud na Mars. Zvládnutí řemesla fakt nestačí. Člověk musí disponovat něčím výjimečným. Talentem, nadšením, posedlostí, vkusem, kreativitou, espritem, protože jenom tehdy, když jeho výrobky mají jiskru, šmrnc, nadčasovost, lehkost .... jen tehdy o ně bude zájem a budou se kupovat. Pořád. A řemeslná poctivost? Tak to je naprostá samozřejmost. Fádnost, šeď, průměr, nuda .... řekněte mi, proč by si to někdo pořizoval?
Jak jsem řekla, moje životní posedlosti jsou úplně někde jinde, než je handmade, ale na druhou stranu mám štěstí, že mi do života přišly jak bohem nadané profíčky, tak nadšené a posedlé amatérky. Rozdíl mezi nimi není v kvalitě výtvorů, ale v tom, že pro ty první je jejich životní posedlost současně prací, která je musí uživit a ty druhé ji mají jako koníčka. Teda vlastně koně, kterému se věnují vedle svého zaměstnání po večerech, nocích, o pátcích, svátcích .... prostě furt. U obou skupin je tahleta nimračka vykoupena nekonečným množstvím drahocenného času. Hodně času + kvalitní materiál = ve finále vysoká cena (jsem ekonom, a tohle si vážně umím dát dohromady :) ).
No ..... a kdo je toto dneska ochoten zaplatit? V době rozmachu obchodních řetězců narvaných levným zbožím, kdy se na nás shora, zdola, zleva, zprava valí čínské šitky, v čase internetu, kdy jsme denně atakováni "tvorbou", za kterou se považuje už zvládnutí hladce a obrace, udržení lepící pistole v ruce či prosté navlékání čehokoliv. Jsou takoví lidé. Existují. A nejsou to Marťani :) . Vtip je v tom, že za vysokou cenu se prodá opravdu jenom kvalita. Neviditelná ruka trhu se tomu říká. A protože existuje také něco jako marketing, na což švadlenkám, pletařkám a fimařkám většinou už čas, energie ani finance nezbývají, tak vám dneska chci ukázat, že se vážně vyplatí dát penízky za něco s láskou tvořeného a být originál. :)
Šité oblečky: zakázkové krejčovství COTTA MODEL Zlín Zdeňka Konečná
Pletené a háčkované kousky: Jitka Mráčková
Bižu: Petra Schneiderová, Jitka Mráčková, Alena Madejová
Fotky: Pavlína Gelnarová
Komentáře
Pro přidání komentáře se musíte .
Načítání komentářů...